lovely bones

Normálně bych se o podobném filmu nikdy nerozepsala, protože by to nebylo fér vůči filmům, které si naopak vyjádření zaslouží. A že jsem filmů v posledních týdnech neviděla málo, požírám je naprosto nenasytně. Navíc k Lovely Bones jsem se dostala náhodou: pátrala jsem na ČSFD, co si stáhnout, a jelikož většinou po shlédnutí dobrého filmu automaticky lustruji režiséra a jeho další výtvory, podívala jsem se, co ještě má kromě LOTR a fantastického Heavenly Creatures pan P.J. A stáhla jsem si Lovely Bones, absolutně netušící, co mě čeká.

Nevím, jak bych se na ten film dívala bez dopadů ne zrovna přívětivých dnů minulých, či přítomnosti věrné přítelkyně depky. Ten film je totiž megalomanský kýč, od začátku do konce, ale je tak fantasticky natočený, že to vlastně vůbec nevadí. Režisér ději vdechl onu kouzelnou atmosféru, deset hvězdiček rozhodně zaslouží soundtrack (chci ho, chci ho, chci ho!), a přestože to dopadne úplně jinak, než člověk očekává, konec ho i tak pohladí. A ve svém lehce lítostivém stavu jsem to chvílemi nefalšovaně oslzela, byť šlo víc o emoce pramenící z mých vlastních vzpomínek, okořeněné naprosto fantastickou hudební kulisou. Pohltilo mě to a bylo mi na duši strašně moc dobře, což je pocit, který mě v posledních týdnech obloukem míjí.

Záměrně nenapíšu, o čem to je, a jestli hoříte zvědavostí, nepátrejte po ději a dívejte se nasyrovo (Lovely bones, v cz Pevné pouto). A je to spíš holčičí film.

Největší šok jsem však prodělala při titulcích. Abyste věděli: trvám na tom, že závěrečné titulky k filmu patří a chci je pokaždé vidět. Nevypínám filmy dřív, než úplně skončí, a když mě praštilo přes oči jméno Mark Wahlberg, rozsvítilo se mi. Během filmu jsem intenzivně přemýšlela, odkud ten obličej znám, jako kdyby se jednalo o léta dávno minulá. A ono ano: Marky Mark. Pražský koncert, během kterého Marky Mark a Prince Ital Joe vyházeli do davu všechno, co bylo k mání, včetně paliček chudáka bubeníka. Asi mám opravdu paměť na ksichty...

draace