Byť jsem zástupcem (zástupkyní?:) něžného pohlaví, disponuji i praktickými zkušenostmi mužských oborů. Většinu z nich jsem načerpala v mém vůbec prvním zaměstnání, kdy jsem střídala kancelářské práce s uklízecími a rovněž provozními, a to ve firmě, která stavěla střechy. A dodávat, že nabyté znalosti se mi nejednou hodily v rámci mého koňského zemědělství, snad není třeba.
V zimním mrazivém období je největší prekérkou udržet koním vodu v tekutém stavu. Bez možnosti využití elektrického proudu jde o vopruz, který většina majitelů řeší častějším doléváním vody a vyhazováním ledu. Já ne: já rok co rok tvrdošíjně zkouším vylepšovat nádoby, ve kterých bude voda zamrzat co nejpomaleji. Zpočátku jsem zkoušela nádoby zakopávat do země anebo kolem nich uplácávat izolační vrstvu ze sněhu, jenomže sníh velmi rád odtával, tudíž bylo nutné přistoupit k izolační vrstvě umělé. Nejdříve bedýnka napěchovaná dutou slámou, posléze hadry, a poté polystyrenové desky, akorát že ve čtvercovém tvaru zůstaly na rozích dutiny, neboť barel na vodu je kulatý. Vloni jsem dutiny ucpala hadry, ale údržba byla vinou změn počasí pochybná, a tak jsem se rozhodla investovat do montážní pěny. Ta mezery perfektně vyplní a hlavně velmi dobře izoluje!
Montážní pěna je hmota, která po nastříkání zvětší objem až na trojnásobek, a tak jsem zakoupila nejmenší balení, kterou dítě-nedítě nabízelo. O to větší bylo moje zklamání, když pěna zaplnila sotva čtvrtinu požadovaného prostoru, což byla zároveň i rána pro moje ego, protože bych se do krve hádala, že ta „malá“ přece stačí.
A ani po týdnu nedošlo k nabytí na objemu, což ve mně podmínilo ideu raději koupit tu největší a doufat, že to bude stačit. Myšlenku, že ta „malá“ třeba nebyla úplně kvalitní anebo již pozbyla funkčnosti, mě bohužel samovolně nenapadla.
A tak došlo k aplikaci montážní pěny číslo dvě, té největší z největších. Nutno podotknout, že pěny, která byla naprosto plně funkční a která skutečně nabývala na trojnásobek, a to doslova před očima. Po zkušenosti s předešlou „malou“ jsem již nedbala pokynů a prostě jsem ji tam vystříkala celou, a když začala potutelně vylézat z mrazuvzdorné bedničky a hrozit pádem do cenné vody, bylo nutné bleskově zakročit.
Jen kdybych místo snahy odebírat rostoucí pěnu a odhazovat ji, vodu rovnou přemístila jinam, ponechajíce pěnu a mrazuvzdornou bedničku svému osudu: ušetřila bych si tím půl dne života. Nahoře u koní totiž jiná voda nebyla a hlavně mizelo denní světlo, což v obou případech znamenalo problém.
Po půlhodině boje s rostoucí pěnou jsem rezignovala a vodu nakonec co nejrychleji přelila, neboť už bylo nad slunce jasné, že mrcha pěna se z útrob bedničky bude sápat dál. V dané chvíli bylo již ulepené naprosto všechno, počínaje mnou a konče okolím jednoho kilometru čehokoliv, po čem jsem sáhla, či co jsem použila na odškrabávání. Hotová ekologická katastrofa. Nejvíc směšné byly přiložené ochranné rukavice, protože jejichž životnost byla doslova polská, a když jsem konečně měla vodu v bezpečí a mimo dosah běsnící pěny, nastalo řešení problému číslo dvě a tím jsem byla já sama.
Zalepená pěnou od hlavy k patě.
Montážní pěna je totiž speciální druh lepidla, na který NEEXISTUJE ředidlo. Hrozilo mi tudíž nemálo kolizí, včetně přilepení k zámku od stáje, a naprosto nejhorším pokusem se stala snaha se „o něco“ otřít, neboť „něco“ se většinou ke mně připojilo také, a to nenávratně. Hotový fanclub svinstva! Potřísněná koňská bunda, gatě a boty mě netrápily, těm je putna, jestli jsou fleky od barvy nebo pěny, ale s ručičkami už byla situace krapet prekérnější, protože kromě zlověstně schnoucí pěny jsem k pokožce měla přičleněné kamínky, stébla sena, hlínu a další fragmenty neodmyslitelně patřící k přírodě, a nic se mě nepustilo, naprosto nekompromisně.
Půlhodina strávená ve sklepě mezi odrezovači, odlakovači, technickými i netechnickými palivy, různými typy ředitel a terpentýny, se ukázala být coby naprosto zbytečná, protože s vrstvou pěny (která mimochodem příjemně hřála i v mrazu) to neudělalo zhola nic. Kdyby alespoň šlo o pár fleků, jenomže já debil v panice, že lezoucí pěna znehodnotí vodu, jsem si do ní sáhla natolik aktivně, že jsem měla obě ruce oblepené téměř celé. Mé něžné dámské ručičky vypadaly jako kůže krokodýla, stejně barevné, stejné hrubé, a přilepené kamínky hrabě vyškrábly vzorek, když jsem se něco pokusila pohladit.
Nezbylo než jít pročesávat strýčka gooogla, aby poradil. Počáteční rady zrovna pozitivně nezněly, protože opakování „nelze ničím odstranit“ ve mně euforii zrovna nevzbuzovaly, a pomalu jsem se smiřovala s faktem, že příští dva týdny nebudu smět nikomu podat ruku, abych mu nezpůsobila oděrky, ani jíst kdekoliv na veřejnosti, protože v rukavicích se zpravidla nestoluje.
Nicméně jistou radu gooogle poskytl, a to že pěna může popraskat, pokud je povrch pod ní nestabilní. A tak jsem své drahé ručičky ponořila do co nejvíc horké vody, aby se kůže nacucala a nabobtnáním donutila pěnu popraskat, abych posléze keramickým nožíkem pěkně milimetr po milimetru odškrabávala vše, co k mému tělu prokazatelně nepatřilo. Totální depilace, která mi trvala odhadem pět hodin čistého času a po níž jsem ruce měla jakž takž společensky přijatelné. A rovněž natolik hladké, že i čerstvě narozené miminko by mohlo závidět.
Takže chcete-li cokoliv zničit, použijte montážní pěnu, a co se týče mrazuvzdorné bedničky, funkci plní naprosto dokonale. I v krutých mrazech voda vydrží tekutá několik hodin, neboť k zamrznutí dojde pouze na hladině, s čímž si kůň poradí proražením ledu čumákem. Dno a okraje barelu zamrznou pouze v případě velmi malého množství vody, a nikdy ne zcela.
Inu, za dobré nápady se platí. A jsem si jista, že do montážní pěny již nikdy nesáhnu, pokud vyloženě nepůjde o život:D
