Historicky poprvé sepisuji tradiční silvestrovský žvást s tříměsíčním zpožděním.
A doufám, že zároveň naposledy (tedy budu se snažit).
Naštěstí ke shrnutí roku 2012 nepotřebuji složitě vyškrabovat paměť či úmorně slepovat dojmy, protože doteď nejsem s to si logicky vysvětlit, jak je možné, že se toho tolik vydařilo. V porovnání s předešlým rokem absolutní utopie, a to jsem do letošního vstupovala s nejčernějšími prognózami, protože z hlediska zaběhnutého režimu skoro nic klapnout nemělo.
A ono klaplo. Víc než to!
A záměrně začnu koňmi, neboť sezóna v sedle oře mého bílého naprosto překonala veškerá má očekávání. Netřeba ututlávat, že jsme od samého začátku byly s Ivou zdrojem neskrývaného nepochopení, jak vůbec můžeme zkoušet fungovat bez Móni. A zatímco Móňa nám držela palce a vždy byla ochotná v rámci možností přispět, ať už radou či pomocí, pro ostatní jsme (až na výjimky) byly předem odsouzené k neúspěchu. A ejhle, všechno dopadlo jinak. Nejenže jsme ve dvou lidech utáhly chod našeho občanského sdružení, ale dokonce jsme si dovolily vyškrábat se do první patnáctky jezdců celé oblasti a vozily jsme domů jednu mašli za druhou. Mašle zobrazující výsledky naší společné práce.
A záměrně píši v množném čísle, protože bez Ivy bych pokořování vlastních hranic měla notně těžší. Hlavně díky Ivě jsem totiž měla čas i na soukromý (nekoňský) život, to ona mi celý rok obětavě pomáhala s koňmi i dětmi, a já jí tímto ještě jednou děkuji, že jsme spolu dokázaly nemožné, byť to mnoho lidí doteď není schopno překousnout.
Mimořádnými úspěchy s bílým projektilem však výčet mého štěstí nekončí, protože na senzačním průběhu roku se podílela ještě jedna osoba, a to má drahá polovička. Až to ve mně podmiňuje nutkání začít plně věřit na osud, protože sled tolika zvratů a událostí, z nichž nakonec zdárně vykrystalizoval náš vztah, by ani sebekreativnější spisovatel nevymyslel. Popravdě to stále ještě nechápu, a je docela škoda, že z osobních důvodů nechci celou tu v ryzí podstatě nemálo vtipnou historii líčit takto veřejně. Možná někdy v daleké budoucnosti, až bude spousta věcí pasé:-)
A jemu zde chci sólo poděkovat, protože právě on mě vytrvale vytrhával z depresí pramenících z nepříjemností předešlého roku. A neměl to se mnou jednoduché (a nejspíš nikdy nebude mít), a přesto nepolevil. Neskutečný obdiv, z mé strany, a další důkaz, jak hodně velkou sílu má ono věčně opakované „nikdy neříkej nikdy“.
Miluju ho a doufám, že navždy, v dobrém i zlém.
A víc už asi nemám co napsat. Možná jen neskromné přání navázat v podobném duchu i v dalším roce, přestože mi zdravý rozum správně napovídá, že tolik štěstí nemůže fungovat dva roky za sebou, notabene napořád. Ale tak nikdy nevíte... Snad bude dobře.
Když už tedy konec světa nenastal:-)
A najít si do prvního jarního dne chlapa – jak mi nařídilo bývalé pracoviště – jsem stihla jakože skoro i ano (dalo by se říct:-)
draace
Plány do dalšího roku zůstávají stejné, přibylo pouze „klidně se i vdát“.
Uvidíme:-)
A co se týče PF 2013...
Nápad jsem měla, ale možnost realizace nikoliv, tudíž nezbylo než se nechat strhnout bezprostředními emocemi, zmítajícími mým já při pohledu z okna. Takže tak:-)
A pokud se někoho z vás dotklo, že mu PF nepřišlo, nezoufejte.
Ode mě totiž nepřišlo naprosto nikomu. Prostě jsem to tak trochu nestihla:-)