Život přináší nejen slasti, ale i strasti, což v oblasti mezilidských vztahů platí dvojnásobně. Nejednou si kladu otázku, jestli zrovna já nejsem stvořena k přitahování těch, pro které se v bláhové naivitě rozkrájím, abych za svou dobrotu (debilitu) sklidila zasloužené ovoce, jak jinak než v podobě podpásovky. A železnou pravidelností bývá, že jde o jedince, od kterých bych (nejen) já něco takového nečekala a hádala bych se do krve, že dotyčný by něčeho tak ohavného přece nebyl schopen, notabene vůči mně...
Tedy za předpokladu, že se na vlastní kůži nepřesvědčím o opaku. Realita bohužel bolí, a po počátečním šoku si lítostivě kladete otázku, co jste vlastně udělali špatně. Z vaší dobré vůle jste se dotyčnému přizpůsobili, vycházeli jste mu vstříc jak časově, tak finančně, na úkor vlastních potřeb. A jen pro dobrý pocit, že jste pomohli splnit sen někomu, kdo si ho z mnoha důvodů nemohl dovolit. Někomu, za koho byste dali ruce do ohně, koho jste měli nemálo rádi, komu jste fandili a pro kterého jste nikdy neměli křivého slova. Ba naopak, protože dotyčná osoba vždy vyzařovala neřízeným množstvím pozitivní energie, smíchu a kladného přístupu k životu. Takové věčně vysmáté sluníčko.
A sluníčko mi vrazilo kudlu do zad. Bez vysvětlení či varování, nejspíš naprosto cíleně. Podraz bolel o to víc, že šlo o velmi důvěrnou záležitost, a protože drby se šíří rychlostí blesku, skutečnost vyšla najevo rychleji, než bych si bývala byla přála.
Na druhou stranu, jednou prozření přijít muselo. A na podrazy už bych vlastně měla být zvyklá, i od osob, na kterých mi záleží. Tedy záleželo, protože podruhé už do stejné řeky nevstoupím.
Tedy doufám. Blbá jsem na to dost:-)