Já jsem totiž včera jezdila na Megy, v hale, a byla z toho lehce konsternovaná, když zjistila, že to myslím vážně.
:D
Já si dneska ustlala z Koudele :D
Normální držka, až jsem ji oduzdila na poli :D
Vole :D Poč děláš takový věci? :D
Vole, můžou za to běžkaři :D
Ona to v životě neviděla. Člověk, a jel rychle, chápeš... A přibližoval se :D
Víc než chápu. Fin mi je první roky honil :D
Měla jsem 3 vteřiny na to zkusit jí říct „Neboj, Koudelko“ :D
Já už na "Neboj" zvysoka dlabu :D
Pak jsem myslela, že mi spáchá harakiri do toho potůčku, jak se podél něho jde do lesa. Ale nakonec hodila stopku, otočila se o 180 ° a začala utíkat. A to už jsem neseděla :D
Otočky jsou nejvíc. Hlavně v podání černých tanků :D
Ta nejhodnější mi zrychtovala palec.
Máš jim říkat „frísové vznešení“, ne tanky :D
A já se tak v duchu utěšovala, že nejplašivější už mám doma, a jdu pro Čurinu s Verunkou... A ony fučí a valí oko, že vchod na pastvinu žere koně. A já na ně "Neboooj, hodná, tam nic není..."
No a překročíme bidlo, jakože ráhno z ohrady, a odskočení do dostihu. Jako chápeš: dvě kobyly těžší ráže než je Diana. Vlečou tě a ty neuděláš vůbec nic, jenom se snažíš najít nohy a vzít je za vodítka zpátky. A tak jsem začala řvát a brzdit, a když zastavily, pokračovat jsem se bála, protože kdyby mi utekly, půjdu se rovnou věšet. A že tedy jednu vrátím do ohrady, odvedu druhou, a pak půjdu pro tu první.
Což je hodina čistého času, což je v zimě, kdy se pitomě stmívá brzo, docela problém. Ale nebylo zbytí, tak se s nimi otočím... a ty můry mě mezi sebou zmáčkly, jakože fest. Prostě cesta široká pro čtyři koně, uprostřed ní jsou dvě a lisují mezi sebou mě. A já nemohla dýchat a žebra praskala a oka mi lezla z důlků... Kam se na mě hrabe bílej, když uvidí pštrosa :D
A když pak tlak polevil a já se mohla nadechnout, tak mi Verunka, která řešila nějaký děsný problém vpravo, šlápla na levý palec. Na ten, který už zase nemá nehet.
No ty vole :D
A já vyla bolestí... vyplašila jsem veškerou zvěř v okolí... A že vrátím Verunku do ohrady a že pro ni pak přijdu, se štajgrem. A protože už padala tma, tak že vezmu zbytek stáda najednou. Čurinu jsem odvedla, vrátila se pro Verunku a že do druhé ruky vezmu Bobeše a zbytek půjde navolno.
A on to je vždycky bugr, protože hříbata se honí, ale nebyla jiná možnost, už se šeřilo, a tak jdeme... A já si říkám "sakra... hřebec je podivně hodný“... Protože ten vždycky srší veselostí.
A najednou uslyším takový „chšššt“... A tak se otočím... A vidím syčáka, jak se nenápadně řadí, že mi vezme ruku a že zaboří rypák do kobyly.
A protože vlastní silou jeho váhu už nepřetáhnu, popadla jsem tušírku (bez ní je cesta do stáje o život, protože když s sebou nemáš tušírku, naběhnou do tebe cvalem hříbata a regulérně tě sestřelí) a měla jsem to na body, abych je oba udržela. A bylo to poprvé, co mi přišlo, že mladej POCHOPIL, že tohle se dělat nemá a nebude:D
Vole, co to máš za práci? : D :D :D
Práce je fajn, na houby je akorát to vodění koní na pastvinu. Ale jinak paráda, kdybys viděla stáje, to je nádhera, voní dřevem... Všude čisto, pořádek, pro koně se dejchá. Naprosto všechno se přizpůsobuje koním, nešetří se na nich, a to se mi hodně líbí. A bude se stavět průhon, na pastvinu, a pak už to bude naprosto dokonalé.