Leoš Mareš: Nikdy anebo navždy!!!

Jestli se nemýlím, k čemuž může dojít, tak osoba (osobnost???) Leoše Mareše je zmiňována především v souvislosti s kožichy.

A já se zde čestně přiznávám, že mou maličkost, a bytí všeobecně, doba Leoše Mareše minula. A docela velkým obloukem. Tak nějak jsem o jeho existenci neměla ponětí. I takové hříčky přírody se dějí...

Jeden z mých životních kamarádů se totiž také jmenuje Mareš. A dotěrné dotazy otravujících puberťaček... „cožééé? Maréééš? A to seš jako příbuznej s Leošem???“

Já jediná v okolí sta kilometrů nechápala pointu, než jsem byla obeznámena, že náš Mářa je jakože podobnej tomu slavnýmu Marešovi, co nosí ty kožichy, přece...

Aha.

Existence Leoše Mareše tedy v mém životě znamenala cosi jako záhadné tajemno. I informace se množily:“Ty jako neposloucháš Evropu???“

Ne, nikoliv. U nás v buranově totiž sotva něco naladíme, natož Evropu 2.

Postupem času jsem na Leoše Mareše počala být alergická. Přišlo to spontánně, a konečně se mi dostalo i cti ho zažít. A dokonce v kožichu! V naprosto stupidním klipu, no přesně jak jsem si to představovala. Náctileté nanynky jistě s vervou onanovaly... Já nikoliv.

Sám úlisný Leoš mi nesedl, ani svým moderováním, natož zpěvem (byl-li to vůbec zpěv). Utvrdila jsem se ve faktu, že důvod nemít ho ráda je adekvátní, a od té chvíle jsem k jeho existenci přistupovala se značným odporem s již čistým svědomím.

Ale jakýsi rozdíl se v porovnání s mými dalšími neoblíbenci projevil. Kdo ví, proč jsem trpěla tendencemi jeho osobu vyhledávat. To nutkání bylo nepochopitelně silné, a dělalo mi velice dobře ho šmírovat, stejně jako si následně ulevovat, že takového vola svět ještě neviděl.

Absolutní blaho jsem zažila po interview na F1. Pravda, vyjadřoval se inteligentně, ale ta jeho nervy drásající osobitost se projevovala i v rádiu, což mne nutilo k nepředvídatelným reakcím, a k potřebám přenos intenzivně komentovat. A jakmile se pochlubil svým fárem, škodolibě jsem mu popřála, aby ho co nejdřív naboural.

A stalo se. Neuběhly ani dva dny, a věřte, nevěřte, on si své to hýčkané fáro fakt rozsekal. A k mé spokojenosti mu sebrali řidičák, chachááá...

Působení osoby Leoše Mareše na osobu mou tím však zdaleka nekončilo. Ba naopak. Drze se mi cpal do snů, a tak jsem se jednoho dne vzbudila s naprosto katastrofálním míněním, že ho vlastně mám svým způsobem ráda. Grrrrr!!!!

Průlomovým okamžikem této novodobé historie se stala informace, že Leoš byl v pořadu „Uvolněte se, prosím“ mého oblíbence Jana Krause. Žralo mne to. A ne málo. Jakoby nejdůležitějším momentem současnosti bylo, kterak Jan Kraus Leoška povařil ve své show.

Naštěstí se mi podařilo nezmeškat reprízu, a po shlédnutí jsem chtě nechtě dospěla k názoru, že na tom Leošovi fakt něco je. Cosi blíže nespecifikovatelného, což nemá cenu blíže zkoumat. Zvláštní druh charisma, kterému jedna polovina diváků nadšeně tleská, a druhá z něho zvrací. Teď se nabízí otázka, kam se zařadit, protože kategorie „kdesi uprostřed“ jaksi není v případě Leoše Mareše možná.

Pointa mého dnešního zamyšlení souvisí s ESO pořadem, ke kterému jsem se nachomýtla. Hostem byl Eduard Klezla, a ať už se to mé ješitnosti líbí či nikoliv, bavila jsem se. A ne málo. Vysmáto až na půdu, doslova a do písmene živá a energická zábava.

Takže drahý Leoši, pokračuj dál ve své zaběhnuté koleji. A já tě budu nadále pronásledovat, abych mohla spíláním a neobjektivními kritikami zakrývat svou slabůstku pro tebe. Už se těším na příště!

Daja Swito