Do Francie roku 1944 je situováno válečné drama nabízející jak velkolepé bojové scény, tak i působivý pohled do morálky jednotlivých vojáků. Příběh se soustředí na četu spojeneckých vojáků, kteří kvůli špatným rozkazům uvízli v samém středu nepřátelského území. Nyní, obklopeni fašistickými vojsky, musí spojit své síly, aby si probili cestu ke svobodě. Moderně natočený snímek se nese v duchu filmů Zachraňte vojína Ryana nebo Tenká červená linie, kdy epické scény střídají strhující lidská dramata. (Oficiální text distributora z katalogu Popron.cz)
Velmi lákavá nabídka, takže honem sehnat!
A o tyhle emoce se s vámi všemi prostě NEMŮŽU nepodělit!
Začíná film. Sladká scéna amerického mládence se snoubenkou, těšícího se do Francie na frontu. Střih, les, a první válečná (pardon, epická) scéna začíná. A pocity? K jejich vylíčení si dovolím použít heslovitý popis, abych nepřekročila povolený počet znaků v jednom příspěvku.
Němci střílejí vždy z kulometu, což je zbraň, se kterou se nelze hbitě přesouvat. I přesto jsou neviditelní, a ani podle střelby nelze určit jejich alespoň přibližnou pozici. V blízkosti Němců s kulometem se nenalézá ani jeden pěšák, takže s tou těžkou krávou zůstávají na jednom místě bez krycí střelby, aniž by byli napadeni, a dalším znakem Němců je fakt, že střílí nonstop (Němci totiž nepotřebují nabíjet).
Němci mající místo kulometu minomet s ním sice nestřílejí nonstop, ale pošlou minu třikrát za sebou na stejné místo, přestože vidí, že spojenci jsou ukryti o pár metrů vedle.
Spojenci jsou totiž machři a nesnaží se přesunout, přestože Němci mají minomet.
Spojenci čekají na posily, zatímco Němci vytrvale pálí kulometem a minometem do těsného okolí spojenců (asi aby nestála řeč).
Posily vědí, že spojencům jde o kejhák, ale mají čas se zastavit a provést absurdní dialog na téma „splnit rozkaz či nikoliv“, a to bez výraznějších emocí, jako by řešili, jestli do omáčky sůl nebo kari. Samozřejmě je slyšet nonstop střelba Němců z kulometu, ale posily se nevzrušují, protože posily mají času...
Fascinující součástí epických bojových scén je zpěv ptactva. Ptáky virvál výbuchů a střelby evidentně netankuje a trylkují nerušeně dál, takže čekám, kdy vojáci vyběhnou z lesa a vyjde najevo, že hrají paintball, protože jiné logické vysvětlení mě nenapadá.
U hlášení rádia, že spojenci chystají nálet (asi aby to nepřítel věděl předem), mi dochází, že je to myšleno vážně. Ale jsem statečná a dívám se dál!
Vrcholně epická scéna. Dva spojenci prchají před německými kulkami směrem k četě, která je kryje tím, že střílí do Němců, tedy přesně proti nim. Spojenci zřejmě umí kličkovat před kulkami vlastních lidí (anebo je cvičil Chuck Norris).
Druhá vrcholně epická scéna! Čtyři spojenci stojí na kopci, odkud vidí dolů do města, které je pravděpodobně okupováno. Stojí perfektně, takže jsou pro případného odstřelovače nejlepším cílem, a hlásí „Musíme být opatrní!“
Jsem si jistá, že případná třetí vrcholně epická scéna mě pravděpodobně zabije.
Když spojenci kličkují mezi německými kulkami, přidržují si přilbu. Vojenská přilba je totiž konstruována tak, abyste v běhu měli pro střelbu použitelnou pouze jednu ruku, pokud chcete mít hlavu v helmě.
Němci jsou opravdu tupí. Když Němec utíká, nepodívá se doleva, jestli v uličce náhodou nestojí spojenec, takže spojenec poté vyběhne a Němce zezadu zastřelí. A neviditelný německý odstřelovač zrovna sakra nedává pozor, protože spojenec se kvůli zastřelení Němce musel vystavit přesně doprostřed ulice! To je fakt pech, pro okupanty...
Když jdou spojenci spát, rozdělají megalomanský oheň, asi aby byli vidět a cítit na kilometry daleko.
Přestože je noc a tma jako v pytli, ptáci nelelkují a stále hlasitě trylkují!
Třetí vrcholně epická scéna je tady. Žiju, ale jen proto, abych zjistila, jestli tento moment něco překoná. Postřelený spojenec umírá, za doprovodu volání „nehýbej se! nehýbej se! nehýbej se! nehýbej se! nehýbej se! nehýbej se!....nehýbej se!“, asi aby se opravdu nepohnul. Vše se odehrává v mraku kulek, které Němci do spojence šijí nonstop (jak jinak), a to zřejmě proto, že v dané chvíli jiný terč než bezvládné tělo nemají.
A i když se fakt nepohnul, němečtí bastardi do něho střílí pořád. Fuj!
V momentě, kdy krytí spojenci usoudí, že se musí přesunout, Němci přesměrují střelbu na ně, ale spojenci hustou střelbou samozřejmě projdou, protože jsou nezranitelní i bez Chucka Norrise.
Spojenec vidí letět granát zpomaleně! A stihne se zděsit, zařvat „granáááát!“ a poté uskočit. Samozřejmě nelze určit, odkud granát přiletěl, Němci jsou stále neviditelní.
Když čtyři spojenci zmizí v útrobách ruiny, aby si mohli popovídat s civilisty, žádný neviditelný hloupý Němec je nepůjde hledat, přestože po nich do té doby nonstop pálili. Až když civilista zpanikaří a vyběhne, je zasažen, ale spojenec jej dokáže v dešti kulek odtáhnout do zákrytu.
Čtvrtá vrcholně epická scéna... Oprava: strhující lidské drama. První pořádně viditelný Němec tváří v tvář mladičkému spojenci zachraňujícímu bezvládného civilistu. Je to takové drama, že řvu smíchy a musím si fouknout kortikoidy, aby mi tuhle excelentní podívanou nepřerušoval trapný astmatický záchvat.
Do rozbombardovaného místa přijíždí spojenecký džíp a nakládá posledního přeživšího spojence a civilistku. Kam se poděli Němci? Asi jsem nedávala pozor, během aplikace kortikoidů...
Tímto se omlouvám filmu Batman a Robin, za jednu hvězdičku z deseti, protože ten měl aspoň super kostýmy.
draace
Nejčastěji opakovaná věta:“No to si dělají p*del...“
Chtěla bych tohle mistrovské dílo vidět ve společnosti válečného veterána (za předpokladu, že by tuhle podívanou přežil).