... aneb návod, jak z celonočního pařiče udělat sebevraha
Naprosto jednoduchý recept. Po prošvihnutí live Time of Our Lives stále ještě v O2 aréně zjistíte, že domů se opravdu nejede autem, a nastává tzv. krizový plán. Je zhruba půl páté ráno, počet naspaných hodin nula, a za zhruba pět hodin máte sedět na koni a čekat na povolení ke startu. Po čtyřech protancovaných hodinách necítíte nohy, na rozdíl od alkoholu, který naopak cítíte až moc. Umíme ještě chodit? Sláva: dře to, ale jde to. Zbývá tudíž vyřešit zásadní dva problémy:
1) jak se dopravit do Staré Role, kde parkurové závody probíhají?
2) jak dopravit sako, peníze a foťáky do Staré Role, když Vám domů nejede vůbec nic?
Nepochybuji, že nyní se určitá část čtenářů nesmírně pobaví: ano, draaceti i přes veškerý odpor nezbylo nic jiného než cestovat Praha – KV oranžákem Student Agency. Kdybych byla povahově krapet otrlejší, nečinilo by mi problém se v ně luxusního oranžového busu demonstrativně pozvracet, protože jsem byla napěchovaná poměrně pestrou škálou stravy (o čemž ještě bude řeč), ale zůstala jsem hodnou holkou: se vším odporem jsem zakoupila místenku, abych se vyvrátila nad výší jízdného (jak NEJLEVNĚJŠÍ ???), odmítla jsem veškeré pitivo, tiskoviny i sluchátka, a na stevardku jsem se ošklivě kabonila, protože mě iritovalo její protahování samohlásek na konci každé věty.
Ve Varech jsme byli o 10 minut dříve, silnice byla v tak brzkých ranních hodinách téměř prázdná, takže se nekonalo žádné prasácké předjíždění. Na Tržnici jsem bleskově projela veškeré jízdní řády, neb jsem si díky propozicím na závody pamatovala, že JK Stará Role sídlí v Počernické, a devítka u nástupiště zrovna stála, takže hop do ní. Netušila jsem, že další jede až v deset... opravdové štěstí v neštěstí, a to hned ze dvou důvodů. Kromě faktu, že bych do Role nejspíš musela pěšky, abych závody stihla, se přihlásila ještě jedna potíž: následky včerejší konzumace palačinky se šlehačkou a ovocem se všemi těmi pivy, zajídané mastnými lupínky a prokládané RedBullem. Ono je legrační u stolu nad porcí zavtipkovat „tak po tomhle se zítra neskutečně pos*eru“, ale reál bývá daleko krutější. MHD mě do areálu JK Stará Role dopravila opravdu „včas“: hned jsem zasedla onu místnost, s myšlenkou „tohle přežiju a aspoň budu před startem prázdná“. Jak hluboký omyl.
Podruhé už byla návštěva WC delší, a kdosi na druhé straně dveří zahlásil „on tam už zase někdo je“. Nebyl to „zase někdo.
I prohlídka parkuru byla netradiční:
„Pojedeš tamhle na čtyřku, ale musíš pomalu, skoro z kroku, abys hned mohla točit na ten další...“
„Já se asi pos*ru.“
„Nepo*ereš, tohle zvládneš, jenom musíš hned točit. A tady bacha... bude Ti chtít utíkat ke koním... takže tady musíš tlačit...“
Tlačit jsem chtěla hned:“Já se asi po*eru jakože doopravdy...“
„To vydržíš. A tam toč doprava a zase pozor na ten oblouk, prší, bude to klouzat...“
Klouzala jsem já, na toaletu, a z kurzu volby překážek jsem samozřejmě nevěděla téměř nic, protože moje myšlenky byly zcela jinde. Prkýnko bylo ještě teplé, ode mne.
Na opracovišti jsem konečně pochopila význam věty „já se asi po*eru strachy“. Že jsem vůbec nespala (v buse bylo nutné telefonicky řešit sako apod.), budiž. Že jsem byla fyzicky totálně out, po celonočním křepčení na parketě, to už krapet vadilo, protože kůň přesně odhadl, jakou kondiční silou disponuji, a dával mi svou převahu okatě najevo: ke stromu nejdu, cválat proti cizímu koni hystericky NE (ono je totiž nutné alespoň jednou vyskočit z opracoviště pryč) a bez Amíka ani na krok. Ovšem pracovní nasazení mých střev spolu s kocovinou fungovalo na 200%: bych nevěřila, jak mohou bolet nohy při krátkém sprintu na onu místnost.
Do parkuru jsem vjížděla s hodně smíšenými pocity. Kde je sakra start? Monika na mou zoufalou otázku odpověděla ihned, prý "tam! Tam jak jsou ty stojany!", ale když ono v parkuru těch stojanů bylo víc... Takže ať prý jedu "k věži" a poté prudce doleva: ono se to snadno řekne, k věži, jenomže když kůň usoudí, že věž žere Finy a že jako radši preventivně utíkat zpátky, není již zbytí a na řadu přichází domácí násilí. A tak jsem mu před zraky rozhodčích dostihovým tágem rázně vyšila jednu výchovně důraznou, což oře evidentně překvapilo (většinou řešívám odlišné názory na směr domluvou). Startem jsme tudíž projeli rychleji, než bylo v plánu, a zvíře se s vytřeštěným pohledem (oni bijou chudáčky koníčky!) nekontrolovatelně řítilo na první oxer. První překážka... HOOOOOOP... protože překážky č. 4 zásadně žerou Finy; šance otočit hned na další skok... víc než nulová.
Pršet samozřejmě nepřestávalo, super pocit - na magorovi se sjetými hladkými podkovami, které na mokré trávě plní funkci skluznic (kováře skolila viróza). A tak jsme si zabruslili. Nejednou jsem téměř opustila sedlo; jednu nebo dvě překážky jsem skákala bez třmenů a na další dvě se mi vůbec nepodařilo najet, protože jak koni neustále klouzal zadek, dostávala má kocovinou podražená balanc zabrat. Asi jsem si fakt ty třmeny měla zkrátit, jenomže minulé vyhazování hned po první překážce parkuru mě nutí nehazardovat, co se týče opičího sedu. Další skok: HOOOOP. Proč můj kůň ignoruje skutečnou výšku a přihazuje si k ní dvacet čísel? Teď kdyby na mě přišla střevní příhoda, tak si toho ani nevšimnu, protože můj milovaný oř se právě řítil "kamsi", neboť točit bez opory třmenu jaksi nešlo. I z Moniky vypadlo pouze užaslé "Ty vole... kam to jede?" No kam asi: dopředu. Hlavně setrvat v sedle!
Hlavou mi proběhlo, co si o tomhle představení musí myslet rozhodčí: zdalipak se svých funkcí raději nevzdají? Vší silou točím, točím... vypadá to, že pádíme do rybníka, ale podařilo se: půlka koně doprava, zadek koně doleva (fakt to klouže), držím se zuby nehty, hřívy, všeho... HOOOP... HOOOOP, ono k východu to jde vždy dobře. Že v cestě stojí žolík? Nevadí, dnes je mi všechno jedno. HOOOP, a kudy sakra dál? No nebýt hlasité nápovědy Moniky, která pochopila vážnost situace a jala se řvát „Zelenej! Červenej!“, tak tam asi bezmocně kroužím doteď: barvy na rozdíl od čísel umím skvěle.
Kupodivu jsem se nepos*ala a celkově jsme si vyklouzali šesté místo (o jedno místo utekla mašle, na kterou bych s ohledem na sled události byla skutečně hrdá). Jen ty zatracené kamaše pokazily jinak zajímavý den: několikrát jsem nahlas rýpla, který že debil je dal obráceně (samozřejmě já). A kdybych je bývala sundala a nasadila jako vždy až před parkurem, nemusel se malér s travní bodlinou stát (zapíchnutí přímo do šlachového pouzdra, takže okamžité odhlášení z další soutěže a doufání, že se z toho nevyklube průser).
A po čem jsem celý den toužila nejvíc? Po kartáčku na zuby: nefalšovaný absťák.
draace
Sebedestruktivní.
No kdyby ještě bývala byla klapla vyhlídková...muhehe:o)