The Signalman (Strážce návěstí)

Vlastně za to může moje zákonitá manželka. Strávily jsme spolu romantické sdílení hitů dvojice Těžký Pokondr, načaté Westernovým dnem, kde vystupovali pseudo Těžcí Pokondři, a zakončené přívalem dalších a dalších pokondr pecek od ženy mé. Málo platné, Těžký Pokondr je opravdu těžký kalibr, co se týče textů, a mně se v hlavě vylíhnula prastará vzpomínka na song „Vinetů“. Vyhledala jsem, a zjistila jsem, že byť se mi chce umírat smíchy nad texty a zvukovými efekty, stejně mám slzy v očích a husí kůži, protože Vinnetou byl můj hrdina, má první a mnoholetá platonická láska, a idol. On byl prostě CHLAP a milovala jsem ho až do šesté třídy, takže megalomanské emoce.

A právě v souvislosti s vyvolanými vzpomínkami (a že byly zatraceně silné: jako by se udály nedávno) se mi v mozku vyloupl i zážitek, který beze studu označuji jakožto nejděsivější noční můru celého mého dětství. Strašidelné sny, nespavost, nahromaděná úzkost; bez nadsázky prodělané trauma, kterým bylo zhlédnutí krátkometrážního TV filmu „The signalman“ (Strážce návěstí). Dle ČSFD měl premiéru v Československé televizi 30.8. 1986, a je možné, že to byl právě ten den, kdy jsem ho, v pozdních nočních hodinách, viděla nejen já, ale i můj bratranec a sestřenice, tehdy dítka na končících prázdninách u dědečka. Právě možnost dívat se na televizi takhle dlouho bylo nepopsatelné dobrodružství, které jsme oceňovali velmi vysoce, akorát že Strážce návěstí nebyl úplně dobrá volba. Když zavřu oči, vidím nás v kuchyni, jak si děláme kakao a zpíváme „pro krásu a pro zdraví, potřebujem, kdo to ví: no přece mléko, mléko, mléko!“ A slovo „mléko“ jsme nahrazovali jinými (vzpomínám si na drogy, což mě trošku mate, protože v tomhle případě by víc seděl rok 1988).

Právě fakt, že se bratránek nepřidal, nás donutil (naneštěstí) jít zjistit, na co se dívá, a on že to je fakt drsné a že my (holky) tohle psycho nevydržíme.

Kdyby tak tušil, jak zatracenou měl pravdu! Přitom byl jen o rok starší než já, a samozřejmě i on byl podělaný až za ušima, takže v noci se nikdo z nás dětí neodvážil jít na záchod a trauma v nás bylo zakódované pekelně dlouho. Ve mně abnormálně, a kdykoliv jsem holkám líčila děj hororu, husí kůži jsem měla a klepal se mi hlas.

Po dvaceti třech letech (možná dvaceti pěti) jsem se rozhodla zkusit film najít a podívat se na něj. Podívat se na své dětské trauma, a abych odvrátila případné psychické následky, rozhodla jsem se na horor podívat přes den. Ryze preventivně, aby se případná psychóza nepromítla do snů, i když třeba jen zvráceně, protože co si budeme namlouvat, Strážce návěstí nese datum výroby 1976, a vidět ho nyní, zřejmě bych pronesla „dobrá povídka, kvalitní atmosféra, vkusný TV film“ a upadl by v okamžité zapomnění. Ale čekání, co se mnou udělá DEJA VU efekt, kdy se znovu tváří v tvář podívám do vlastní noční můry, opravdu příjemné nebylo.

Během sledování se mi dělalo regulérně špatně, a přestože jsem film opravdu viděla jednou jedinkrát, přesně jsem si pamatovala, kdy a jak a co bude, i jak to na mě bude působit. Vybavilo se mi, jak jsme před televizí sehrávali statečnost, a když „to“ tam zase bylo, jak strašně jsme se báli, ale kvůli náčelníkovi jsme zírali dál, v němé hrůze a děsu. Přitom tenhle laciný nenáročný trik by dneska nikoho nevyděsil, i děti by se mu zasmály, a ani mně by případná souvislost nedošla, kdybych „to“ někde uviděla (možná kdyby to mávalo cedulí „Strážce návěstí!“, tak možná ano, ale spíš asi ne).

A hodně udělal fakt, že se mi film nepodařilo najít v češtině, protože absolutně nejhorším ztělesněním strachu bylo právě volání „Hej, vy tam dole! Pozor, pozor!“ Tohle mi před lety obracelo žaludek a podkopávalo kolena, s očekáváním nejhoršího, a tohohle jsem bohužel (nebo snad bohudík?:-) byla ušetřena.

V angličtině je film opravdu lahůdka, je to syrové, anglické, bez klišé efektů. Sice jsem musela sledování přerušit, ale do tváře jsem se své noční můře opravdu podívala a přežila jsem. Báječně jsem se zrovna necítila, protože emoce zůstávají, ale na druhou stranu, jednalo se o zajímavé retro a docela ráda bych si přečetla originál povídku, ryze kvůli porovnání ztvárnění. A možná bych se i bála, protože u knížek se bojím ráda:D

draace
The Signalman (Strážce návěstí), r. 1976, Režie: Lawrence Gordon Clark
"Studna" lacinej odvar:-)