podzimní motiv á la Salvator Dalí
Dle fotek (viz výše i níže) lze snadno vydedukovat, čemu všemu jsem věnovala sobotu. Správně, sebedestrukčním procesům: adrenalinový sport spojený s huntováním těla. Technická otázka pro znalce distančních dostihů: jak dlouho trvá překonání cca 50km v sedle koně? Se všemi těmi technickými přestávkami?
Bývá součástí jedné z přestávek i parkur 50cm pod třemi dětmi a jízda zručnosti pod třemi dětmi a jednou služkou?
Je běžné urvat v jízdě zručnosti stříbrnou medaili, když barel s košíkem (i bez) žere Finy? (O zlaté medaili pro Jarču za parkur nemluvě..:o))
Na svou obranu si dovolím upozornit, že jestli byl někdo po „výletě“ na Podzimní setkání v Ostřetíně unaven, tak rozhodně ne kůň. Kůň po vypuštění do výběhu metal kozelce, záhy vletěl po držce do sraček, protože přeměna v hnědáka byla akutní nutností, a poté skákal jako gumídek a mlátil hlavou, v čisté radosti, že nezůstal nikde odložen. Co se týče mě... Uhm... Po večeři jsem se natáhla, jakože čekání na anglického krále. Leč brzy jsem pochopila, že nejsem s to se dívat, neměla jsem sílu zvednout hlavou a nasměrovat ji směrem k obrazovce. Vždyť jenom přikrýt sama sebe byl vysilující výkon.
Ani jednou jsme necválali, protože v touze po kochání podzimních krás jsem vezla na koni oba foťáky. Zbytečně – stačil by menší Lumix, velký foťák jsem netasila ani jednou. Kůň samozřejmě na cválání trval a dával mi to neomaleně najevo: odskakoval do soukromého dostihu s auty, kterých by si za normálních okolností ani nevšimnul, a na každé polní cestě zuřivě piafoval. Že jakože „pole!“, protože na poli jsme letos jednou (!) kalupovali. Jestli on není opravdu nepochopený chudáček koníček...
draace
Víkendový podzim – nádhera.
A fotky z nefalšované podzimní svatby – ještě větší nádhera.
Podzim je zkrátka nejvíc cool!:o)