Člověk se opravdu nemá rouhat. Jak dlouho to je, kdy jsem si pomyslela, že letos je vše zdravotně související s hajtrami abnormálně OK? Na jaře pouze rozřízlé kopyto u Fina a projevy artrózy u Amíka, jinak v normálu. Do Třebouně na tamější Hubertovu jízdu jsem se těšila jako malé dítě: příslib nádherného počasí a devastování vlastního těla v krásách podzimu, štreka čítala se vším všudy nějakých 40-50km (včetně účasti na Lovecké jízdě). Ale ono není zdravé se neadekvátně těšit.
Komplikací se nahrnulo nemálo. Původní plán, tj. třídenní vandr, s prostředním dnem stráveným na Hubertově jízdě, tradičně lehl popelem (pokolikáté letos? Potřetí?): Nikča se nevykroutila z rodinného víkendu, Kibicka mé zoufalé volání o pomoc bez zaváhání odpálkovala. A že tedy pojedeme s Monikou, na otočku: lepší něco než nic. Leč to by Monika nesměla dostat chřipku, ačkoliv ona byla odhodlaná se účastnit, i za cenu vlastního sebezničení.
V pátek se lámal chleba. Počasí doslova vybízející k vandru: babí léto, nádherně. Foťák přimrzlý k prstům, paprsky sluníčka prolínající se barevným listím... Ale první pohled na Fina naznačoval, že chudáček koníček není ve své kůži, a po dvou kolečkách na jízdárně byl poslán stát do řeky, kvůli zášlapu. Stopa rýhy na kopytě a prohřívající patka (buď se Šmajdalf šlápl sám nebo na něho dupnul kolega Amík, nejspíš když ho s kobylou odháněli od sena). Ale ve finále je to fuk, tak jako tak bylo po nadějích:o( Nechodil čistě, šklebil se, byl protivný. Vyrazit s ním zítra na takovou štreku by nebylo košer. A tak jsem si doma uronila svou ublíženou slzu, a že pojedeme aspoň autem, na čumendu.
Akce naprosto výborná, což ve mě večer vyvolalo naprosto ukázkovou krátkodobou depku. Jsem si poplakala vzteky a zanadávala jsem si na „divný a zkur**** rok“; kdyby aspoň nebylo tak krásně, kdo ví, kolik takových říjnů v budoucnu bude. Fino v sobotu vypadal dobře, noha nehřála, již neměl ocas napasovaný mezi půlkami a nahrbený hřbet. A můžu si donekonečna opakovat, že všechno zlé je k něčemu dobré, protože Monice se po dvou hodinách buzerování dětí na jízdárně chřipka okamžitě vrátila, a kdyby bývala byla do Třebouně jela, umřela by vysílením.
Jsem si vědoma faktu, že nemohu mít všechno. Ale i tak... Ach jo.
draace
Zdalipak nás Třebounští odsoudili v nepřítomnosti?
Jak dopadne 1. listopad v Mostě na Hipodromu?
A co na to Jan Tleskač?
