Kdo se zase rouhal?
Kdo hlásal „sedám na herku letos naposledy a sbohem, bahno a tmo, sejdeme se na jaře, až budete před očima ubývat“?
Inu, draace. Mohlo mě napadnout, že Murphyho zákony fungují i v souvislosti s odporem k SEČ sračkám. Popravdě váhám, kde svůj „víkend“ popsat dříve, jestli v diary nebo v kůňově online deníčku: takže se svobodně rozhodněte, a pokud je Vám bližší schizofrenická infantilní verze, přestaňte číst a počkejte si na aktualizaci FAJN deníčku.
Co se vlastně přihodilo? V sobotu krkavčí matka odložila svého pet-koně na farmu, za účelem zbavení se odpovědnosti a plahočení se ve sračkách. Přijeli jsme, dlátem, kombinačkami a kladivem sundali podkovy a vypustili mého oře do stáda. Seznamka proběhla bez akcí: šéf očuchal, poddaní očuchali, žádný záznamu hodný humbug. I kamaráda Fin našel, Barýska, se kterým se spolu pásli opodál. Leč poté do dějin vtrhla černá kobyla: jakmile si šéf přestal nováčka všímat a situaci okolo Fina korigovat, jala se ředitelovat sama. Nejprve Finovi sebrala Barýska, poté na něho útočila. Fino se jí vyhýbal a několikrát pokusil vmísit se do stáda, ale vždy od ní byl napaden a vyhnán, nejednou z klubka zdivočelých koní nalepeného na plot, odkud nebylo úniku a kde od černého moru schytal nejvíce bití.
Ohledně začlenění do stáda nic zvláštního, takhle to mezi koňmi chodí, dřív nebo později by ho mezi sebe přijali. Jenomže můj kůň je psychouš, kvůli špatnému zacházení v mládí; závislák na společnosti. Pohled, jak hystericky cválá podél ohradníku, mi na klidu nepřidal: pod pěnou, pohled zoufalce a jakmile jsem mu zmizela z dohledu, tak úpěnlivý řev. Utíkal podél plotu a hledal díru, občas zmizel za horizontem a nastalo čekání, zdali se vůbec vrátí. Ke stádu sám nejednou zamířil a několikrát jsem ho ke koním odvedla já, ale mé vzdálení se vždy znamenalo útok kobyly. Nezbylo než nechat situaci takovou, jaká je, a domů jsem šla pro jistotu pěšky přes les, abych případného uprchlíka registrovala ihned; no nevěřila bych, jak nešťastně dovede řvát separovaný kůň.
Pochod osmi kilometrů s přetíženým batohem nic moc, navíc s nutností házet klacet psovi, protože pes jinak prováděl přesuny v čase a prostoru (zmizel vlevo, nebyl, objevil se vpravo). Vyčerpána jsem čekala na zprávy z farmy: těsně před setměním „pase se opodál stáda, vypadá spokojeně“. Ale že bych spala klidně, to opravdu ne, soucítila jsem s jeho opuštěností a nevlídným prostředím pro nováčka.
V neděli jsem jako správná hysterická pseudomatka zorganizovala návštěvu. Počasí nádherné, že aspoň něco nafotím. Leč místo focení jsem absolvovala 2-3km pátrání na několikahektarové pastvině (ani jeden Fin). Nezbylo než obejít obvod ohradníku a po nalezení otevřeného vchodu na zcela opačné straně pastviny vyvstala otázka, „Kde je?“... Doma totiž rovněž počet Finů nula:o(
Přiznávám se, že první kilometr stopovačky jsem probulela, čekala mě dvě fuj místa: přejít koleje a přejít silnici II. třídy. Vyhlásit pátrání plačky po telefonu také úplně dobře nejde, navíc ze stop bylo zřetelné, že kretén zařadil trojku, a za brodem jsem stopu ztratila úplně (vodu pravděpodobně skočil s patřičnou rezervou), takže jsem nejdříve pátrala vlevo u poníků, a poté se teprve vracela na přibližný směr. Otisk kopyt opět nalezen, dovedl mě až do vesnice, kde dle svědků řehtali koně včera kolem 17. hodiny (tj. za tmy); navíc kůň za těch pět let nepochopil, že se po silnici chodí vpravo, nikoliv vlevo. Doufala jsem, že včera večer sražený kůň by už byl dávno ve zprávách.
Asi se dám na turistiku. Nebo rovnou na orientační běh, natrénováno už mám, jsem si hezky zopakovala svých 10 denních kilometrů... A kde vězel Fin? Historka jako z hloupého filmu: pár metrů od domova byl odchycen, když se šel pozdravit se známými koňmi. Majitel koní ho po tmě neidentifikoval (v okolí je počet šimlů extrémní), a v domnění, že jde další z mnoha útěků koní sousedů, jej na noc zavřel do vedlejší ohrady. Kdyby Moniku nenapadlo preventivně obvolat každého, pátrala bych po Finovi nejspíš doteď.
De facto opět důsledek problémů, ve kterých jsem nevinně. Že koně z ohrady utečou, stane se: nám před čtyřmi lety párkrát utekli také, a utekli i hornímu sousedovi. Ale frekvence, s jakou páchají škody sousedovic zvířata, je nadprůměrná, čímž se zbytečně zhoršují sousedské vztahy. Nedivím se, že „horní“ majitel neměl nejmenší zájem nalezeného koně rozhlásit. Proč také? Stejně zase přijdou a zase rozbijí jeho ohrady a zase rozežerou jeho balíky.
A kdo to odnesl? Já. Psychem, které jsem utržila, zatímco můj kůň v bezpečí trčel 400m nad našimi pastvinami.
Původně plánovaná zevl-neděle (lelkování bez sraček) byla v háji. Po turistickém dopoledni jsem absolvovala ještě 15 kiláků v sedle (Fina jsem po kopytě přestěhovala ke Klárce), abych mohla večer klidně spát, aby ve známém prostředí klidně spal i kůň, a aby byl přestěhován dřív, než začne mrznout: bez podkov by tuhle štreku v holomrazu neušel. Fyzicky kupodivu vyřízená nejsem, ale ruce se mi klepou ještě teď. A už vůbec si nedokážu představit, že by se mně ztratil někdo z rodiny...
Ráda bych tímto poděkovala všem, kteří byli včera vzburcováni a neváhali přiložit pomocnou ruku.
draace
Krkavčí matka.
Praktická stopařka.
Novopečená hysterka.
Muhehe.