Mrholí.
Nevlídný březnový den.
Sedlo a uzdečku v ruce, přidělení jména, odvelení „tam někde dole stojí, to najdeš“.
Kdysi se téhle části říkalo „chlívek“. Teď v ní stojí pět boxů, ze třech čučí koně. Takže pročítání hieroglyfů na cedulkách... To bude on. Goldrun. V boxu stojí typický dostihák: vykasané břicho, klepající se nožičky špejličky, žebra, zbystřené oko.
Přesně v ten moment žaludek dává najevo nevoli, způsobenou sevřením vnitřností a zachvěním se. Jémináčku, přesně jako před lety! Strach a obavy, co mě čeká. Cizí kůň, vollblut, a jenom Bůh ví, co je tohle zvíře zač. A ještě k tomu ryzák: to zase bude keců.
Kupodivu mu padly Finovy velikosti. V těch třech variacích modré vypadá ten kůň jako debil, takže věta „ten je krásnej!“ od jednoho z našich dětí mě utvrdila ve faktu, že nejhezčí je právě ten kůň, který se od ostatních liší barvou. Co na tom, že většina dostiháku vypadá ... nevábně.
Nelze nesrovnávat: téměř nemlich to samé jako doma:o) Nicméně dvě fakta se ryzákovi upřít nedají: na rozdíl od mé hajtry umí svižný krok (což jsem si vychutnala) a jeho reakce na bubáky jsou podstatně živější, co se týče akcelerace. Umí nejen uskočit od bubáka, ale kreaci doplnit ještě o výhup na opačnou stranu, vystřelit tři cvalové dopředu a zastavit se, aby jezdec pobral otěže a třmeny. Nicméně faktem je, že od té chvíle jsem se cítila jistější, než jak by tomu bylo před mnoha lety:o)
draace
Auta žerou Goldruny.
Ale nejvíc žerou Goldruny malé Markétky!