...zpátky ve sračkách. Ano, správně, už mám zpátky koně. Popravdě jsem hluboce podcenila formu návratu: těšila jsem se na jarně romantický několikahodinový výlet za slunečného a teplého počasí, které avizovala média, abych se dočkala deště a vichru, pikantně opepřeného adrenalinem vycházejícím z nitra mého dopravního prostředku. Já totiž nesmírně ráda sedím na zvířeti, u kterého hrozí, že každou chvíli exploduje, takže nekonečné tři hodiny v sedle, napospas počasí a náladám bujných ořů.
Nicméně navnadilo mě to, velice. Bunda na běžky nejenže signalizovala v mrholícím či deštivém počasí naši přítomnost na dopravní komunikaci, ale nepropouštěla vodu, a nevábně vypadající khaki prošívané kalhoty rovněž. A kozačkám, které jsem před dvěma lety pomluvila (článek o ruských galoších, neprodejných a přidaných k druhému páru bot jakože zdarma bonus), se tímto omlouvám. Jsou sice hnusné a odpudivé, ale značkové. Jeden den v nich ořete pole, a stačí je dát do kýble s vodou: nazítří v nich můžete ve vší eleganci napochodovat na úřad a nikdo nic nepozná.
Svým způsobem jsem se cítila super, když jsem koňmo sjížděla úvozy a jiná divoká místa, podobným Aljašce v minulém století. Mech na kamení, popadané kmeny, rozbouřená říčka... Mělo to své kouzlo. A já se těším na vandry: doufaje, že já i zvíře budeme zdravotně způsobilí.
Co mě nepotěšilo? Stav domovských ohrad. Nikdo na ně po dobu čtyř měsíců nesáhl, o nepopsatelném bordelu nemluvě. Zpustlé a zbídačelé místo, hnus a humus. Kladla jsem si otázku, jestli má čtyřměsíční absence stála za to všechno, co mě v příštích týdnech čeká, a po pěti minutách čvachtání ve sračkách jsem usoudila, že rozhodně ANO.
Jaro je tady! :o)
draace
Musím konstatovat, že my máme krásné koně, i po zimě.
Děkuji Klárce, za příkladnou péči, a děkuji Monice, protože i Amík vypadá lépe než kdy předtím.
Ona totiž právě zima ukáže poměr mezi kvalitou a kvantitou.