Deja-vu, aneb dobří holubi se vracejí.
A jediná relativně slušná fotka jak jinak než nad tímhle modrým kolmákem (stejně jako vloni).
A pocitově?
Senzační. Přiznávám, že patnáct minut před startem jsem zkoušela Fina udat; nabízela jsem ho všem, kdo měli licenci, ale nikdo nechtěl. Smáli se mi a dělali na mě kyš-kyš. Tudíž jsem musela já, a po půlhodině hrůzy na oprácku, kde do nás tentokrát nikdo nenarazil, ani nekopl a ani nekousl, jsem zcela proti své vůli přeletěla oxer 120cm. Zážitek nepopsatelný, protože žluté bidlo žere Finy a létající Finové se s tím nepářou, takže skok vysoce i široce elegantní, s ukázkovým vyklenutím a s mým částečným umřením po zjištění, že tohle fakt nemělo metr. Faktem je, že od této chvíle mi všechno bylo jedno. Kapitulace. Absolutní.
Naproti tomu parkur perfektní. Sice proklatě mazaný, protože limitovaný čas doslova svádí ke stavění překážek šikmo a nutnostem skákat účka a otáčet koně ve velké rychlosti o 45°, ale já mám úžasného koně, který se včera dobře vyspal, a poslouchal na milimetr, holeň i ruku. Pro mě zcela nový zážitek, protože vloni mě šmajdalf bílý pokaždé vyvezl, když se točilo od koní. Že by přiježďovací manévry trénované doma v tempu 350 přinesly své ovoce? I Móňa mi ovladatelnost koně pochválila: letos na něm totiž seděla dvakrát, jednou doma a podruhé včera v parkuru:o)
Ani na jedné fotce za pohybem. Ani na jedné fotce hajzl sed nebo odskok z pod překážky. Strnulý výraz hrůzy mi zůstal, ale jinak z toho mám zatraceně dobrý pocit. A výrazné zlepšení i ve výsledku: místo pěti trestných bodů za čas už pouze a jen jeden trestný za čas, a to vinou ryze mou, neb než jsem si vzpomněla, kde je trojka, najeli jsme zbytečně velký oblouk. Blbá, blbá, blbá:o)
draace
Kozloval pouze dvakrát a pouze na oprácku.
Hodný chudáček koníček:o)