Předpokládám, že popisovat víkend nemá smysl. Jistá skutečnost se však dnům minulým nedá upřít, a tou je fanouškovská základna Michaela Jacksona. I přes všechnu špínu, kterou plival a neustále plive nejen bulvár, ale i tzv. seriózní média (vč. novinky.cz, protože odvolání na deník The Sun má stejnou váhu, jako na tuzemský Blesk) se ukázalo, v kolika lidech odchod Michaela Jacksona vyvolal lítost. A že jsou to obrovské masy, a to není pietním akcím zdaleka konec.
Sobotu jsem rádoby pietně pojala i já. Vyrazili jsme s herkami na závody; já jsem potřebovala akutně vypadnout z domova, i když rozčarování ze čtvrtečně-páteční tragédie mi to neulehčovalo. Snaha nedat na sobě nic najevo, aby mi nechtěně nevybuchl lítostný ventil po případné srážce s nepochopením, opepřená nocí, kdy jsem toho opravdu moc nenaspala... Nic moc. K tomu dusno, časové prodlevy, nechuť cokoliv dělat, a především nekončící návaly lítosti, na které už jsem byla nasraná, jenomže anulovat je mi nešlo. I parkur jsem pojala jakožto tichý memoriál, a když už memoriál, tak pořádně.
A když pořádně, tak pořádně se vším všudy; zatnula jsem zuby a jela. A fakt jsem zrovna v onu smuteční sobotu chtěla pořádně zabojovat, ne-li vyhrát, což je s ohledem na mou skákací fobii hodně silné sousto. Na opracovišti se mi nepovedlo korektně přehopnout ani 80cm oxer, ani o deset cenťáků vyšší kolmák, a když jsem pobídla směrem ke startu, řekla jsem si „teď nebo už nikdy“.
Čtenáři Finova deníčku již výsledek znají. Kůň jakoby věděl, o co jde, a přestože deset minut předtím na opracovišti spal, nasadil raketové tempo a předvedl, co v něm je. Za normálních okolností bych kurz takhle rychle nikdy nekrosila, protože tohle tempo si koledovalo o vyhazování, ale já tak strašně chtěla co nejlepší výsledek, za každou cenu. A vyhazování se konalo: v posledním prudkém oblouku koni podjela záď a málem jsme si ustlali, ale Fin malér vybalancoval a dokončil ho prudkým kozlováním, takže nájezd na oxer v sedle hrbícího koně. Ale fajn: přeskočil čistě, a pocit euforie za postup do rozeskakování se nedá popsat. Paráda! A druhé kolo opět naplno, a snad by i došlo k naplnění mé memoriálové myšlenky: kdybych ovšem nepřemýšlela kolenem. Po čistém a rychlém parkuru nám hezky zazvonili vyloučení a mně docvaklo, že jsem zapomněla skočit pětku.
Jestli se král popu díval z nebe, musel se královsky pobavit. Z výsledku jsem nebyla ani rozmrzelá, ani lítostivá: cítila jsem se jako totální blbec. Viděli jste někdy většího kreténa? Já tedy ne:o)
draace
Faktem je, že mi tahle humorná záležitost hodně moc zvedla náladu.
Alespoň část dne pohodová, protože návrat domů do spáru médií trága.
A děkuji Rafče, Livii a Mišce na možnost se vykecat, ono se pak opravdu uleví.