Rozhodčí: slečno, to se nás tolik bojíte? My nekoušeme...
Kůň je zřejmě názoru jiného, ale bez viditelného násilí a obvyklých nadávek se nechá donutit popojít dopředu, k těm cizím lidem, kteří mávají těmi divnými věcmi.
Rozhodčí: slečno, to je zase moc... Takhle se sem nevejdeme.
Nutím koně zacouvat. Jeho „nadšení“ by se dalo krájet a prodávat po kilech.
Rozhodčí: no zase nám neutíkejte...
Rozhodčí obchází koně, z čehož je kůň zmaten: co když mu dotyčný zrovna teď chce sahat na JEHO uši?
Rozhodčí: slečno, co to máte za dečku? Nejde to propíchnout.
Kůň umírá strachy a tluče mu srdce, neb netuší, jestli to bude/nebude bolet; naštěstí rozhodčí manévr s propíchnutím vypůjčené a poctivě polstrované podsedlovky zvládne bez poranění sebe i koně.
Rozhodčí: slečno, trénujete vůbec doma dekorování?
Zavrtím hlavou, neb jsem pravdomluvná, a protože všichni okolo očekávají odpověď, zvedám dva prsty, se slibem „do příště natrénujeme!“, a můžeme odjet.
Tak to abychom začali, s tím tréninkem; do posledních závodů zbývá přesně týden:o)
draace
DĚKUJI:
1) za pomoc na opracovišti, konkrétně za snížení kolmáku na přijatelných 80 cm
2) za vypůjčení podsedlovky. Ale propichování stužkami budu raději trénovat na svých:o)