první Lovecká :o)

První letošní Hubert, prezentovaný jakožto podzimní romance; tedy přesně to, po čem mé srdce touží. Několika hodinová vycházka neprobádanými přírodními kouty, v odéru jeřabin a popadaného listí, nejrychlejší tempo kentr a žádné skákání, předbíhání, zmatek, chaos a adrenalinové momentky. Ano, takhle krásně jsem si dnešní Loveckou představovala, akorát že v reálu zůstala pouze u představ. Cože jsem to nedávno vyslovila? Že by mě nudný a hodný kůň nebavil? Jak jsem jen mohla...

Jistá fakta nelze dnešku upřít: moje zvíře se na zadní ani jednou nezvedlo a nikoho neohrožovalo, z čehož mám radost (znatelné a potěšující zlepšování ovladatelnosti). Bohužel tím výkvět kochání se podzimní krajinkou končí. Rodea a estrády si totiž na paškál vzala druhá polovina naší ekipy, ponička Meggie. Její první účast na kolektivní akci byla silně podobná těm Finovým. Oči mimo hlavy a neustálá panika, vyhrocovaná do svíček a bránění se směru, který požadoval jezdec, a jelikož panika se snadno přenese z koně na koně, není třeba dodávat, čí Fin se bleskově nakazil také. Navíc Finovi scházel parťák, tedy kůň, kterého by se mohl držet a spoléhat na něho, co se týče bubáků, a právě tenhle fakt jsem si vyžrala do dna.

Změny zasedacího pořádku zvyšovaly psycho mého dopravního prostředku. Původní plán jet zcela vzadu neklapnul, a po manévrech „Kam s ním?“ jsme se ocitli na chvostu sympatické bílé kobylky. Vše se zdálo být OK, Fin bílou záď adoptoval, Meggie si hlídala ocas Finův; tento model fungoval, ale bohužel ne dlouho. Zadní ekipa se poté přesunula dopředu, a od té chvíle se seskupení měnilo neustále, takže se měnila i barva zádě před námi, a to mé zvíře natolik vyvádělo z míry, že jsem si nepřála nic jiného, než aby už byl podzimnímu kochání se konec:o) Ruce vytahané až na zem, prsteníček zcela bez citu, tiky v oku a kromě toho návaly nevolnosti pramenící z epidemie, která včera doslova vyvraždila adepty na dnešní soutěže na koních. (Přitom já dětem říkala od začátku, aby se moc netěšily, že z toho jinak sejde.)

Nejhorší krizi jsem prodělal během Lovu na lišku. Lišku jsme sice lapili (ač díky fatální chybě konkurentky:o), ale jinak litry potu na zádech, protože právě v těch místech jsme nedávno s koňmi závodili. Inu, svět je malej...

draace

V soutěžích mi kůň buď spal nebo cválal kontra.

Nejlepší bylo čestné kolo, za námi, kdy má nemohoucí vyřízená ruka svírala tři vyhrané hrníčky, které do sebe narážely a hrozily nejen sebedestrukcí, ale i vyklouznutím z ruky. Takže jako cválat fakt ne:o)