Takhle zástupce naší stáje překřtila Iva, neb do Třebouně jsme vyrazili ve složení Meggie a Fin, co se týče našich dopravních prostředků. V pořadí čtvrtá letošní Lovecká jízda měla poměrně adrenalinovou předehru, protože týden před nebylo vůbec jisté, jestli někam pojedeme. A bereme-li v úvahu, že by účast dopadla jako vloni, tedy neúčast... Protože právě kvůli Třebouni jsem se s těžkým srdcem vzdala Noci reklamožroutů, což jsem v pátek hodně špatně rozdýchávala; ale slib je slib. Ano, mohla jsem v Třebouni nahlásit kulhání a vyrazit do Prahy, ale mně se tyhle metody vnitřně příčí, a to i přes fakt, že minulou neděli koně opravdu noha bolela a případná omluvenka by byla pouze poloviční alibistická lež:o)
Bebíčko sice koni dlouho nevydrželo, protože naražený kloubek již ve středu nevykazoval bolestivost, ale i tak byly plány dramatické. Jednak bylo nutné, aby se nevrátil sníh a mráz, protože Klárka dodávku do zimního počasí tahat nehodlá. Druhak trenérka, která se účasti vzdala z rodinných důvodů a do třetice opět můj kůň, který si pro změnu vymyslel zášlap (sice nepatrný, ale pokus o sabotáž to jednoznačně byl:o)
Pátek proběhl v hledání jezdce na Meggie (náhradníka na Amíka jsme v záloze neměli), a protože Iva je posledním dítětem z týmu, které letos celého Huberta nejelo, dostala nabídku účasti s poníkem ona. Jejích 45kg i s postelí poničku nerozházelo, přestože Iva je oproti kobylce bidlo, a tak jsme se do Třebouně dostavili v sestavě jeden a půl koně. A to nejkrásnější ze všech, neb jsme jako jediní měli zapleteno, včetně zádí označených červenými mašličkami (= Pozor, netlačit se na nás).
Hodlám podat na třebouňské žalobu, protože tohle počasí nám stoprocentně vyfoukli: ani vedro, ani zima, občas se sluníčkem. Zahajovací cross byl maličko adrenalinový, protože opodál s krmítkem bojovala uvězněná kráva, a některé z překážek žraly Finům nohy v momentě, kdy byl nad nimi ve vzduchu. Naštěstí pronásledování lišky probíhalo v pohodě, a to i během kentrování skrz lesy a louky, a mohu s klidem na duši prohlásit, že až do dostihu se oba koně chovali naprosto noblesně. Že by konečně pochopili, že Hubertova jízda má jezdcům přinášet radost, nikoliv fyzické vypětí?
Co se dělo po dostihu, ponechám bez komentáře. Večerní soud mi přiklepl velice přísný trest (striptýz před 22. hodinou), a to za dva prohřešky: nedodržování tempa (ano, caplování až domů po dostihu) a ani jedno nepoužití biče. Na otázku, proč nosím bič v ústech, jsem pravdivě odpověděla, že za účelem držení huby, ale bič jakožto okrasu jsem již neobhájila. Faktem je, že bič jsem použít mohla, protože v dostihu nás dostihl a o necelou délku předstihl kolega A1/2, ale vyšťavnění mého oře před středečními závody v Nebanicích by asi asi fakt nebylo košer, notabene v zimních chlupech.
Odměnou za pošetření mi bylo několikakilometrové caplování, vytrhávání otěže a poskakování do stran. Proč že jsem chudáčka koníčka litovala? Abych chudáček nebyl unavený? Kdepak; abych já opět nemohla prohlásit „bylo to super od začátku až do konce“:o)
draace
Ale lepšíme se.
Oproti prvnímu letošnímu Hubertu významné zlepšení:o)