Ráno mi ukápla slza, nad videem věnovaným Laveře (ZDE) a zřejmě souvisejícím s tímto článkem (ZDE). Netřeba se k obsahu vyjadřovat, notabene já, která si post outsidera vyžírala téměř celé dětství, co se týče ježdění na koni, tudíž životní příběhy tohoto typu prožívám více, než je zdrávo.
Můj drahý kůň mi v posledních dnech radost nepřinášel, protože není nic horšího než nejistota a bezmoc. V podstatě jsem se smiřovala s faktem, že už ho budu mít více méně na dívání, byť on navenek nestrádal; ba naopak se choval přesně opačně, než káže pozice „bolí ho to“. Ano, pod jezdcem vykazoval, že něco v pořádku není, ale většinu času jsme strávili kolektivním dilematem, jestli ho zlobí svaly nebo klouby nebo záda nebo nohy, u čehož se neustále měnily dohady bílá vs černá (pomalu jak v sázkách kasina Las Vegas:o).
Majitel koně víc udělat nemůže, než zavolat nejuznávanějšího odborníka na pohybový aparát v ČR. Přesvědčit koně, aby ukázal, že mu opravdu něco je, bylo složité, protože termín „divně chodí“ a „tady byl otok“ a „zde jsme to zkusili natáhnout“ nespadaly ani do jedné kategorie potencionálních podezření na konkrétní problém, a hrozilo, že doktor odjede s názorem „paranoidní hysterky“.
Nicméně návštěva veta rozhodně nebyla zbytečná: všechno „kritické“ se otestovalo a vzápětí zrentgenovalo, takže s přesností vím, co a v jaké fázi kde je (nález artrózy mě fakt nepřekvapil) a hlavně jak s Finem pracovat dál, což je lepší než spekulace kalkulující s věkem a množstvím občasných „divností“.
Když jsme před lety nechávali obdobně vyšetřit Amíka (stejným veterinářem), sdělil nám, že koni nejvíc prospěje korektní práce, protože pouze řádné osvalení mu zaručí co nejmenší problémy s pohybem (šourání zadních nohou od plotýnek a „napichování“ přední nohy). A že pokud nebude kulhat či vykazovat jinou bolestivost, může skákat. Místo hrozivých prognóz o postupném zhoršování stavu jsou Amíkovy výkony naopak zlepšující se (vč. HS – v porovnání s roky minulými nesrovnatelně).
Nicméně spoléhat se na slovo republikového odborníka a uznávané kapacity asi nemá smysl, protože vyučená prodavačka je přece mnohem chytřejší. Ona jediná ví nejlépe, jak naše bolavé herky trpí! A tudíž bychom se měli zamyslet, proč koně cíleně týráme pohybem.
A já? Já se již nemohu dočkat, až se ke mně donese, jak budu chudáčka koníčka s artrózou honit v parkurech, ryze kvůli vlastním ambicím. Teď se totiž jasně ukáže má zrůdná povaha a bezcitnost vůči nebohému tvoru:D
Nicméně k několika úpravám v náplni týrání dojde. Trenérka se ježdění na Finovi dobrovolně vzdala (pracovat bude pod lehkými jezdci), a co se mi líbí nejvíc = žádné skákání těžších překážek. Přece jen, nutkavé vyzkoušení o stupeň těžší obtížnosti občas drápky vytáhlo, a teď se mohu alibisticky sama sobě vymluvit „pozor, artróza“. Paráda! Hned se mi líp dýchá, protože si nedokážu představit, co bych prožívala po překonání ZL čistě a následném hlášení „postupuje do rozeskakování“, protože oxer a dvojskok výšky 120 cm je něco, na co jsem doposud němě zírala z pozice fotografa. A těžko soudit, jestli bych srabácky dokázala ihned vzdát, nebo bych se vydala vstříc vlastnímu harakiri.
Vzhůru do sezóny!
A to i přes fakt, že vůbec není jisté, jestli někam vyjedu. Ačkoliv, drezůra se dá jezdit i ve třech stopách:o)
draace
Tyran!
Nicméně když porovnáme stav našich koní a psů, tak ti naši tak nějak vypadají lépe, což je docela paradox, protože my to přece děláme špatně. A lámeme koním krčky u kloubů, a dokonce tak dokonale, že to ani zmíněný veterinář nepozná!:D