Mezi nejveselejší historky ze zákulisí parkurů jednoznačně patří příběhy poukazující na fakt, že myslet znamená prd vědět. A není jich málo, historek se za těch 6 let, co jezdíme na závody, nakupilo dost, od zapomenutého podbřišníku až po došlou naftu v půli cesty domů.
A já jsem maturitu z debility v plné výši bodů složila dnes a na rovinu přiznávám, že když jsem po několikáté Míšu odbyla „jsou tam, někde v přepravce“, a přitom rajtky tam skutečně, reálně a nezpochybnitelně nebyly, udělalo se mi špatně. Ani ne kvůli faktu, že jsem rovnou mohla odpískat start ve 100/110, na který jsem po faux pas ve všestrannosti byla doslova nadržená, ale právě kvůli Míše, která měla rajtky přislíbené a která na mě a mé „neboj, všechno mám sbalené“ spoléhala.
Fakticky vzato, půjčit bych jí je nemohla tak jako tak, protože mé béžové rajtky, pořízené v sekáči za 70 Kč, zmizely: prostě nikde nejsou. Po závodech jsem věci z auta uklidila do stáje a ze stáje byly o týden později přesunuty do auta, tudíž kdyby byly bývaly rajtky opravdu v tašce s chapsami, bylo by všechno v pořádku. Ale ony tam nebyly, nejsou a nepředpokládám, že se v igelitce z ničeho nic zjeví, ale k vyřešení situace by stačilo jedno jediné: nebýt líná a podívat se před odjezdem. Provést dvouminutovou kontrolu by mě určitě nezabilo a zjištění „nejsou tady“ mohlo být anulováno nápadem „tak poprosíme Moniku“.
Pro mě ponaučení, protože Míša mě bolela víc než ušlá příležitost vyjet do parkuru s kytičkovanou podsedlovkou. A docela dost jsem zvědavá, kde, jak a za jakých okolností se rajtky objeví.
draace
Mám sice ještě jedny, ale jsou leskle BÍLÉ.
A mít na fotkách kromě přepáleného koně i přepálenou prdel.... :D
