Ponaučení z mého dnešního výkonu vyplývá hned několik. Předně fakt, který nesouvisí pouze se dneškem: není tajemstvím, že intenzita mého trénování pasuje do kategorie „hobby“ víc než trefně. Mám v soutěžích naježděno mnohonásobně víc než doma v tréninku, byť by to mělo být naopak, a samozřejmě jsem si vědoma skutečnosti, že bez řádné přípravy nelze očekávat zářivější výsledek.
A dnešek tomu byl jasným důkazem. Má nynější zdravotní indispozice, která vygradovala třemi hodinami spánku v bolestivých záchvatech kašle a chroptění, když mi ve dvě ráno přestaly účinkovat i průduškové emulze, mi sama o sobě dávala najevo, že v tomhle stavu nebude fyzický výkon optimální. Jenomže soutěživost je sviňa svinská: sice jsem se z mohutnosti odhlásila dřív, než se začalo skákat naostro (po deseti minutách společného opracování v oblacích písku dýchat prostě nešlo, i kdybych se sebevíc snažila), ale účast v parkuru jsem vzdát nehodlala.
Plán jsme přizpůsobili: nepůjdu opracovat, kvůli prašnosti, a na kolbiště dorazím až těsně před startem. Jenomže mi dech stejně došel, a bohužel energii dočerpal i Fin. Na závody jsme přijeli kolem desáté dopolední a moje soutěž začínala až v pět, tedy v době, když už kůň odpočíval po účastech s dětmi, a když jsem ho již spícího vytáhla ze stínu zpátky do zničujícího vedra, nadšením viditelně nehýřil. Kurz parkuru doslova přelezl kvůli mým zlatým očím, byť se dvěma pokusy o vyjednávání „Nešlo by to oběhnout, místo skákání?“
Vybočení jedničky jsem mu velkomyslně odpustit nemohla, z výchovných důvodů. Ale fakt, že krátké upozornění bičem ho k rychlosti nenakoplo... Můj kůň se hystericky bojí biče: bič nosím dostihový (gumový strašák, kterým plácnutí nebolí) a pokud potřebuji zdůraznit žádost, stačí jej přizvednout. Ale aby Fin po výchovné bičem vsuvce nenastartoval? Víc než podezřelé.
Ale šel do toho, poctivě. Sice se plazil jako šnek, ale skákal, a situace ve dvojskoku, kde hodlal opět provést nenápadné uhnutí doleva, byla doslova myšlenkovou výměnou: na jedné straně moje „prosíííím“, na druhé jeho odhodlané „tak tedy jo“, a skok doslova ze stoje. Sice mě zacvičení hřbetu katapultovalo před sedlo, ale kůň statečně pokračoval, takže jsem přesedla do sedla, najela na devítku bez třmenů a kurz jsme dokončili. Naštěstí! Protože kdyby Fin byl býval oxer ve dvojskoku vyhnul, už bych nejspíš opravku nenajela, protože jsem neměla z čeho. Ono dvě minuty nedejchat fakt nejde:-)
draace
Trenérka mě kupodivu nezmlátila.
Pouze prohlásila, že jakmile budu v cajku, dostanu na jízdárně takovou čočku, že mi plíce nebudou stíhat ještě víc, než teď:D
Special THANX to Elisek, za image:-)