Pocity ze dnešního dne... Mno, už jsem se cítila i líp.
Hodně otázek, z nichž vyčnívá věčné dilema „má tohle smysl?“
Má smysl bojovat s něčím, co pravděpodobně porazit nejde? Nebo si namlouvat, že pokroky jsou? Nebo se utěšovat oblíbeným „o život nejde, zkusit se má všechno?“
Pomyslný kalich hořkosti se mi naplnil krátce po skončení parkuru, ve kterém figuroval můj kůň s trenérkou v sedle. Poté, co mně se nepodařilo přejít šest překážek 90cm čistě, oni přeletěli 110/120 a nerozhodila je ani slečna odcházející z parkuru, v daný moment stojící a vykecávající se s trenérem přesně ve dráze nájezdu.
O co se vlastně snažím? O viditelné výsledky? O interní alibismus „třeba se jednou přestanu bát“?
Pokořování vlastní fobie je prima, pokud si jedinec umí namluvit, že výsledky vidět jsou. Po těch dvou letech určitý rozdíl pociťuji: když zdravím komisi, nemám už reálný strach o život. Už dokážu během dvou minut absolutní hrůzy vypnout sebezáchovu a splynout s Finem, který to všechno pode mnou oddře. Ano, bojím se stále: den před závody nespím, stresuju, je mi zle z pohledu na bidla a před parkurem na férovku svěřuji svůj život koni. Pořád se mi zastavuje srdce onen kýžený moment setiny vteřiny před odskokem a vím, že kdyby došlo ke karambolu na překážce, tak že už nikdy odvahu znovu začít nenajdu. V tomhle směru mám jasno.
Nicméně vysněná vidina pěkně zajetého parkuru se den ode dne rozplývá. Nemám na to, a co hůř, je to víc a víc znát. Kromě plzeňských profilů jsem si stanovila ještě jeden cíl, přejít na konci sezóny ZL. De facto nemlich to samé, co jsem dnes viděla v postupce 110/120 (byť já bych rozeskakování pravděpodobně vzdala předem, protože tuhle výšku mi strach opravdu nedovolí). Kůň by to hravě zvládl, i přes polní přípravu, ale pro mě je tahle meta po dnešku ještě vzdálenější, než doposud. A kdo ví, jestli by tu postupku nepřeskákal i s dětmi, protože ty díky prázdninám natrénováno mají (velké poděkování Kátě ze Dvorečku, za půjčování jízdárny i jejich koní).
A tak jsme dnes vezli domů bílou mašli trenérčinu, bílou mašli Míšinu a červenou mašli Štěpánčinu. Kolektivní spokojenost a nejvíce zářila trenérka, která před několika hodinami netušila, že bude závodit. Euforie, že se takhle senzačně svezla na bílém projektilu, který ukázal, co v něm ve skutečnosti je (na rozdíl od působení pode mnou).
A tady by slušel dodatek o radostném návratu domů... Možná kdyby nám policejní kontrola nesebrala řidiče a neodvezla ho na výslech, a nenechala nás holky s naloženými koňmi na státovce KV-Praha, kdy každé projetí auta vlek rozhoupalo a kdy bylo nutné telefonicky sehnat náhradního řidiče s E... A možná kdybych já kráva Finův počin nenalepila na facebook, byl to byl býval možná opravdu fajn den.
Takhle mám chuť se na to definitivně vy****.
draace
