Nepochybně by bylo lepší přivézt z posledních letošních ofiko závodů mašli žlutou (tedy vítězství), ale když to tak přeberu, štěstí jsem měla víc než dost. Jediná vada na druhém místě je pouze a jen fakt, že kdyby účast zvítězivší startující vzdal (třeba kvůli počasí), vyrazila bych dýchání nejen nepřejícníkům a rejpalům, ale i vlastnímu týmu. Nicméně trenérka mi v pátek kladla na srdce výhružné "do třetího místa, jasné?" a na manželčinu otázku "doufám, že jste byli minimálně druzí?" se dalo báječně odpovědět jednoduchým "jo", takže výsledný pocit je plně uspokojivý. A to i přes fakt, že výkon mě a mého koně byl, jak to jen napsat kulantně, krapet nesynchronizovaný:-)
Bílý projektil měl od kulhání, kvůli kterému se před 14ti dny nejelo do Děpoltovic, částečnou neschopenku, co se týče plného tréninku. Navyšování zátěže před závody se nakonec ukázalo být nedostačujícím, protože jsem seděla na dítěti, které trpělo utkvělou představou, že dneska je právě ten den jako stvořený ke hrám. Finovy hry jsou totiž debilní: zatímco vy se snažíte o "něco", on dětinsky vytrvale navrhuje buď pravý opak, nebo "něco" zcela jiného, a to formou, kdy do poslední vteřiny nevíte, co ve finále doopravdy provede. Lekne se? Uskočí doleva nebo doprava? Nebo vymyslí fiktivní úprk obohacený vyhazovaním?
A zatímco já jsem se v parkuru úporně snažila o "sedětrovně-nepředklánětse-udržetplynuléadostatečněsvižnétempo-nechoditpodskok", on se snažil najíždět na jiné překážky, než jsem chtěla já, zatáčet za nimi na opačnou stranu, než velel kurz, a především extrémně řešit, jestli ten malý hnědý pes žere Finy a jestli je moudřejší vesele zdrhnout, nebo po něm šlehnout předním kopytem. A tak jsme chvíli prchali tempem 450, chvíli 300, nejednou jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli opravdu zatočíme tam, kam chci já, a nejvíc mě dráždily jeho manévry "ok, cváláme doleva, takže na levou nohu... a nebylo by to lepší takhle, na pravou?... Aha, nebylo... Jakože fakt na levou?... Tak tedy jo", což zásadně prováděl cvalový před odskokem, tedy v momentě, kdy má jezdec pobídnout ke zvednutí.
Nelze se na něho zlobit, byl veselý a hravý a ventiloval si chuť dovádět v parkuru, budiž. Na jednu stranu ho chápu, protože v zesilující zimní srsti mu deštivé počasí sedlo a i přes "tiky" v jeho chování nebylo nic zákeřného ani bojkotujícího: pan kůň se prostě dobře vyspal. Ale když shrnu fakt, že pouze dvě překážky nebyly skočené zpoza skoku a že jeho hektické letmé přeskoky musely působit dojmem, že jsem asi úplně dementní... Hodnotit se styl, bílá mašle rozhodně nebude:-)
Nicméně Finovo nadšení, byť obohacené jeho vlastními vsuvkami, mě zahřálo. Do bidla ani jednou neťuknul, takže rezervy měl, a po dokončení parkuru zvedl ocas a jal se utíkat vlastní čestné kolo. Nechala jsem ho, ať si kvíkne, doufající, že mě noblesním hrbákem nepošle držkou do písku, a z čeho jsem měla vůbec nejlepší pocit - opracovávali jsme pouze na opracovišti. Po letech, kdy ho na oprácku šeredně nakopla kobyla a posléze rozdivočený began srazil ze stráně, se podařilo v houfu cizích koní setrvat až do parkuru a opracovat ve všech chodech. Velkých koní (a že proti němu jsou velcí téměř všichni) se bál, ale nevyskakoval z opracoviště pryč, neuhýbal s děsem v očích před každým cválajícím koněm, nerval se se mnou, že on tady být nechce. A tohle hřeje víc, než bílá mašle.
draace
Někdo ve Stružné fotil, je to slyšet na videu.
A díky dešti měl Fin vidět hvězdičku a nosní pruh, po mnoha letech:-)