Shrnout letošní sezónu bez patřičných výlevů bude fuška:-)
Zrovna šťastně jsme nezačali. Zima dlouhá, po ní smiřování s údělem, že po skákání je veta. Ano, poněkud jsem zpanikařila. Oprava: poněkud víc jsem zpanikařila... Dobrá, přiznávám se: jsem paranoidní přecitlivělý majitel pet koně, takže než přišly výsledky testů potvrzující natržený sval, malovala jsem na zeď čerty a sypala na sebe popel. Koneckonců doktorův tón „a jako PROČ by nemohl nebo neměl skákat?“ dokládal, že vlastníci typu já by měli preventivně požívat uklidňující léky a nedělat z komárů velbloudy.
Na jednu stranu veterináře chápu, že přijíždět k úzkostlivým paranoikům asi není žádný med, ale co kdyby... že ano?:-)
Po sérii únavných vysvětlování, že artrózy má v kloubech 90% koní, aniž by to majitel zjistil, nastala fáze „příprava“, která se odvíjela v těchto etapách: jízdárna nesjízdná, jízdárna ne zrovna jízdná, popřípadě jízdárna skoro sjízdná, které odhadem pětkrát vyústily do stavu jízdárna sjízdná. Pokusy o přiježdění tudíž končily v lesích, lukách, hájích, polích – tedy vždy v kopcích, a tréninky ve Dvorečku na písku byly jedinou šancí, jak zaskákat na korektním povrchu, ale bohužel beze mě, protože moje pracovní doba se neslučovala s jejich zavíračkou. S nadsázkou lze konstatovat, že z toho vytěžily děti, protože výměna jízdárny za terény je viditelně bavila, a díky vlhkému počasí se nejednou skákalo nahoře na military skocích.
Samostatnou kapitolou letošního roku byla doprava. Odchod Klárčiny dodávky do důchodu se ukázal být skutečným problémem: většinou jsme dvakrát nesehnali auto a až napotřetí vyjeli, a to s autem sehnaným za pět minut dvanáct. Kde jsou doby, kdy byla prekérka půjčení vleku!
Ohledně mě samé asi takhle: ano, můj letošní cíl byl korektně absolvovat soutěž ZL, i kdyby jednou jedinkrát. Finovi „polní“ příprava postačila, což dokázal v září, kdy s trenérkou bez problémů přeskákal 110/120 (de facto ZL + rozeskakování), ale já jsem se neposunula vůbec nikam. Ani o píď:-( S věčně vyplavenou jízdárnou se nic dělat nedalo, ale vleklou autoimunitní bronchitidu jsem si vlastní debilitou vypěstovala sama. Série videí „Jak to nemá vypadat“ sice vykázala vysokou diváckou návštěvnost, ale ZL jsem pohřbila bezprostředně po účasti ve Staré Roli: ano, 110 přeskákáno s jednou chybou, ale v nájezdech byla nezkušenost citelná, takže zpátky na stromy. Než přejít ZL „všelijak“, tak radši vůbec.
Podzim se kupodivu vyvedl. Začátkem září jsem sama sebe pohřbila, abych se mohla z popela zvednout, a kupodivu vždy za mašli. A ta poslední opravdu hřeje:-)
Co bude příští rok, ví čert. Trenérka lapila příležitost za pačesy a přehnízdila, takže veškerá režie let následujících bude ryze moje /tedy ryze za moje peníze:-(/. Ostře sledované zadní nohy pana koně jsou v lepším stavu než vloni a na srovnávací RTG jsem zvědavá náramně, protože jestli obrázky dokážou, že klouby vypadají nemlich stejně jako předtím, bude mě příští sezóna pěkně pálit na duši, pokud samotrénink nebude fungovat.
A ráda bych vyrazila napravit si reputaci do Pšovlk, na military. Na nový drezúrní obdélník a s propracovanější metodou draace vs astma, kdyby vedle kolbiště zase balíkovali seno. To abych začala šetřit:-)
draace
Poměr sopelů já vs kůň je letos opravdu nerozhodný.
Ale klidně ho na usoplený čumák políbím, za prolomení kletby zelených mašlí:-)
