Sen první: budu žokejem!
Nenarodila jsem se jako jezdec (natož jako budoucí žokej). Dnes už to vím, ale s přibývajícími léty nejsem schopna si tuto skutečnost nejen přiznat, ale hlavně se tím řídit. Jenomže soutěživost je sviňa! Soutěživost potlačuje nejen soudnost a zdravý rozum, ale především pud sebezáchovy, což ve spojení s jezdectvím vytváří ne zrovna pochopitelné situace.
Nemluvě o soudružkách učitelkách, které obsah kolonky "Mé budoucí zaměstnání = dostihová vítězka" striktně chápat odmítaly. A přitom byly reálnější, než kovboj nebo Indián.
Sen o vítězství Velké Pardubické...
... jsem naštěstí snila ve věku, kdy jsem měla na zdi plakát Železníka a jezdit jsem chodila na zídku před udírnou. Taková zídka poskytuje mnoho výhod: nevzpíná se, nevyhazuje a především neuteče, když spadnete, stejně jako nehrozí, že na vás šlápne, pokud se zřítíte. A tak jsem imaginární Velkou vyhrávala každou sobotu a byla jsem šťastné, zdravé a především věřící dítě.
Dostihová realita...
... byla, jak to jen popsat kulantně... prostě jiná. Coby adept s nálepkou „jelito! Na jiné než hodné koně radši nepouštět!", kterou jsem si poctivě vydřela v předešlých dvou oddílech, jsem velmi rychle (a velmi tvrdě) vystřízlivěla. Dostihová centrála byla za každou jezdící osobu ráda, takže víkend proběhl dle obligátního scénáře „dopoledne koně, po zbytek dne klinická smrt", ale faktem je, že půlrok strávený na jízdárně v sedlech tří koní za jedno dopoledne přinesl své ovoce. Po předešlých mnoha letech intenzivní snahy „naučit se jezdit" jsem konečně dospěla do fáze, kdy se na mě dalo aspoň už dívat! A pozvolna jsem přešla do kategorie „terény", v nichž jsme se s tehdy pětiletým Pepčou Váňou střídali o hodné koně, což paradoxně bývají jak účastníci, tak i vítězové mé vysněné Velké Pardubické.
A zde by se hodil finální happy end, který se však po zjištění, že dostihový kůň umí utíkat i neplánovaně, rozplynul jako příslovečná pára nad hrncem.
Když je miluješ...
... není co řešit. Řeč je o plnokrevnících, koních vyšlechtěných k rychlému běhání. Plnokrevník se vyznačuje neuvěřitelně bohatou škálou podmínek, během kterých je z jeho úhlu pohledu nutné režim vnímání získaných podnětů změnit z ON na OFF, což se vždy promítne do jedné jediné podoby: vyběhat to (utéct tomu). Nemějme jim to za zlé, jsou k tomu naprogramovaní, vyběhávají energii, strach, stres, ale i radost, nadšení, navíc dokážou vydedukovat nespočítatelné množství důvodů, PROČ běhat, a především běhají všude, kde aspoň trošku běhat jde, což bez větších potíží zvládnou i v místech, kde vlastně běhat nelze (třeba v boxu).
Zde platí jednoduché pravidlo: vše, co v režimu OFF napáchá průměrně vypatlaný kůň, u plnokrevníků platí v dvojnásobné míře a mnohem kreativnější podobě.
Největší bezmoc...
... nastává v momentě, kdy měsíc žebráte o ježdění na NĚM, a on vás hned na první louce vysype, protože on má o schopnostech jezdce jasno okamžitě. Poté zažíváte pocit absolutní beznaděje, ve snaze vrátit se do sedla zvířete, které zrovna přepíná na režim OFF a chce běhat, zatímco kolem vás krouží lot nadržených dostiháků, na něž jezdci intenzivně pískají. Protože už i jejich koně podléhají vnitřnímu tlaku BĚHAT (chorobné nutkání řešit nouzový stav se šíří rychleji než mor). A právě pískání, tradiční jev související s dostihovým sportem, mi utkvělo v mysli jakožto podnět, při kterém automaticky podléhám pocitu fatální zoufalosti, vygradované zážitky, kdy koně všech okolo v kroku jdou, zatímco pouze ten pod vámi chce (světe, div se!) BĚHAT. A pak nastává taková ta zlomová situace, kdy vy nedobrovolně cváláte velký kruh, s vnitřními přísahami, že už NIKDY na žádný červený rodokmen nesednete, vše v doprovodu kolektivně symfonického orchestru „pískáme hlasitěji a hlasitěji, třeba koníček uslyší". Netřeba dodávat, že plnokrevníci v režimu OFF jsou buď hluší, nebo mají na situaci vlastní názor, takže čím intenzivněji skupina lidí píská, tím rychleji daný plnokrevník utíká.
Ty seš šikovná...... mi z úst mistra Josefa Váni bylo řečeno přesně dle šablony „poprvé a naposled", na čemž by i tak nebylo nic extra strašného, nebýt dovětku „ty ho zvládneš!" A právě tehdy, když jsem stála před širokou lysinou ryzáka ochucenou vyvalenými bělmy, jsem si uvědomila, že člověk typu já dostihy jezdit nemůže, protože to je neslučitelné se životem. Že mi matička příroda do vínku kromě lásky k herkám nadělila i astma a sklony k tloustnutí, bych možná ještě dokázala uhrát. Ale tohle?? Ryzákovi stačilo šest a půl minut čistého času, aby mou předešlou hodinu slávy nejen pokořil, ale i zadupal do doživotního zapomnění, a jeho vítězný lysinový pohled, po sérii pokusů se s ním rozumně domluvit, mě ve snech straší dodnes.
A rozhodně to nejsou sny o vítězství ve Velké Pardubické:-)