Mno, za necelých devět hodiny vyrážíme (doufám) s Finem na letošní první závody. Člověk by čekal, že po těch letech banalita, žádný stres, lehárko... Akorát že opak je pravdou, protože tento týden jsem zestárla o deset let. Vlastně nebýt Julči, odpískám to, ale vůči ní mi to nepřišlo fér.
Protože opatřit si pomocníka na závody je snad ještě horší problém, než sehnat auto. Všichni se mohli přetrhnout ochotou, aby se mnou mohli jet a píchnout mi. A to jsem žebrala takticky: nejdříve u těch, kteří by zájem mít měli, protože s Finem počítají na závody, posléze u cizích a nakonec jsem oslovila i osoby, které bych normálně neoslovila. Týden plný doprošování, slibování, doufání.
Výsledek?
Jedeme sami. Jakože dva koně, dva jezdci. A nezbude než doufat, že Elis v Děpoltkách opravdu svou ošku půjčí a že dorazí i Falada z Ostřetína, která také okamžitě nabídla svou pomoc.
Z čehož vyplývá Seznam zásadních chyb, které je v letošním roce třeba napravit:
1)
Otázka: Nemůžeme, nešlo by to jindy?
Špatná odpověď: Tak pojedeme jindy, abyste mohli také. To nevadí, že to naruší můj rozvrh, já se všem vždy obětuji (přizpůsobím).
Správná odpověď: Nešlo, to není můj problém. Jestli chcete závodit, musíte tomu něco obětovat (přizpůsobit se).
2)
Otázka: Kolik to bude stát? Jestli moc, tak nepojedeme.
Špatná odpověď: Tak já to rozpočítám tak, aby to nebylo moc, to nějak udělám, když tak to nějak doplatím.
Správná odpověď: Tak si napříště raději našetřete, jinak smůla.
3)
Otázka: A budeš půjčovat Fina?
Špatná odpověď: Samozřejmě ano, aby se všichni vystřídali! Přece si pomáháme, ne?
Správná odpověď: Když nebudu moci jet dvě soutěže, tak na tu jednu ano. Letos budu hledět především na sebe a na své prospěchy, protože jak se do lesa volá, tak se z lesa bude ozývat.
A zajímalo by mě, kolik osob poděkovalo za stres a honičku minulého víkendu Móně, která organizací zestárla o let dvacet. Vsadím se, že nikdo, přestože by zasloužila metál! A nepřekvapuje mě to.
draace
a její vrcholící předstartovní stres.
Bude to zkrátka a jednoduše husté:-)