Splněný sen - část III

V počátcích našeho společného soužití s Bobánkem figurovalo několik zásadních faktů.

Prvořadě jsem neuměla pořádně jezdit.

Napohled nevýznamná záležitost... Že takový člověk nepatří na mladého koně, to jsem sama věděla až moc dobře, ale braňte odhodlanosti mládí dokázat nemožné. Nemožné se samozřejmě nekonalo, jak jinak, ačkoliv můj původní plán působil vcelku reálně: o pět let mladší (a v sedle významně zkušenější) Iva bude tou šťastnou, která Bobánka naučí slušnému chování pod sedlem, zatímco já si budu vozit zadek na jejich Sanynce. Klidně i rok, než můj koníček patřičně dospěje. K této napohled chvályhodné úvaze mne ovšem nenaváděl zdravý rozum a úsudek ostříleného koňaře, jak by se na první dojem zdálo, nýbrž a především fakt, že jsem z ježdění na mladičkém koni měla v gatích naděláno předem. Všechny ty letité historky o nevyzrálých koních mne utvrdily v představě, že jakmile já usednu na mladého koně, dojde automaticky k rodeu ve stylu mustangů divokého západu, ne-li rovnou ke konci světa... vše dle napínavého scénáře laciné americké komedie, kdy se zdivočelé zvíře řítí přeplněnými ulicemi, zanechávající za sebou spoušť napadrť rozbitých supermarketů, ušlapaná lidská těla a v neposlední řadě hromadnou havárii nejméně patnácti aut a jednoho jízdního kola.

Inu, sebejistota nebyla nikdy mou silnou stránkou.

Jenomže Jana, Ivina máma, byla názoru poněkud jiného. Po necelém týdnu přikázala Ivě, ať já koukám pěkně jezdit na koni svém: když jsem si ho jednou koupila, tak ať s ním něco dělám. Prostě zrada... No, kroutila jsem se a ne málo, ale Janě jsem se odporovat neodvážila. A jakmile jsem si na Bobánka sedla, tak už mne z něho nedostali dolů. Rychle a zběsile se totiž (kupodivu) nekonalo, tudíž mé sebevědomí nechvalně narostlo o dvojnásobek. A když mi o necelý rok později bylo nabídnuto, že by Iva mohla přichystat Bobánka do parkuru, samozřejmě za předpokladu, že já budu jezdit pouze na Sandře, odmítla jsem. Ne že bych Bobánkovi nepřála sportovní kariéru, ale přišlo mi to nevděčné. Jezdit bych mohla pouze na vysloužilé a březí Sanynce, zatímco Bobánek i bez mého vědomí vozil mnohem horší amatéry nežli mne, včetně jedinců, kteří na koni seděli poprvé v životě. Přiznávám, že jsem si ráda o víkendu pospala, a tak jsem na Klondaik leckdy dorazila pozdě, všichni koně už byli pryč. Občas se nikdo nijak neobtěžoval mi sdělit, kam se jede a že se automaticky bere i kůň můj. Na druhou stranu, jisté plus to přineslo: nebyla jsem první, kdo z něho spadnul. Nebyla jsem ani první, kdo na něm zažil jízdu smrti, tryskem po ledě a z kopce... A nebyla jsem první, koho v plném cvalu sundal o sloup, ani na koho během zastávky nečekal a šel sám domů. Na Berušku, Ivy novou kobylku, jsem v Janiných očích způsobilá nebyla, přestože si ji vyzkoušeli i horší jezdci nežli já. Mně ji nepůjčili na jedno kolečko, prvního svezení se mi dostalo až za tři roky.

Navíc existenci bez veselých estrád mého vychytralého koňského puberťáka jsem si už nedokázala představit. A jistě není třeba složitě líčit, jak symbióza nezkušeného jezdce a podstatně nezkušenějšího koně vypadala v reálu.

Ano, jezdila jsem. Jezdila jsem téměř každý den, pakliže koník nebyl jezdecky zneužit dříve, než skončila má pracovní doba. Záhadným způsobem se mi sice dařilo za každé situace setrvat nahoře v sedle, ale jinak se na nás dva nedalo koukat. Dennodenně mne můj drahý oř podroboval různým testům, od nevinného uškubávání trsu travičky během klusu až po nehorázné pokusy překonat rychlostní rekord v terénu, který si doslova žádal o zlomenou končetinu, ať už jezdcovu či ořovu. Týden jsme jezdívali kolem sila, aby se ho drahoušek mohl dostatečně vyděsit dne osmého, a jestli jsem opravdu něco nesnášela, tak jeho vykročení během nasedání. Jednalo se přenesení těla koňova cca o padesát centimetrů vpřed, tedy nicotné zhoupnutí dopředu, a čím fikaněji jsem se snažila ho to odnaučit, tím delikátněji odporoval. Představení vyvrcholilo jednoho krásně deštivého odpoledne, kdy Bobánek usoudil, že změna je život, a těsně po dosednutí místo vpřed vykročil vzad. Co tohle provede s jezdcem začátečníkem, navíc uvyklým na vykročení na stranu opačnou... Naštěstí kůň přijal mou nenadálou přítomnost mezi jeho ušima v poklidu a netečně posečkal, až se "pytel" nemotornými pohyby přemístí zpět do sedla. Měl výbornou příležitost mi dokázat, kdo je tady pánem, ale nevyužil toho. Téhož dne naštěstí ne.

Bystrého čtenáře teď jistě napadne, že ne vždy to dopadlo pozitivně. Například jeho oblíbená hra "nestihneš to...". Den co den jsem trhala světové rekordy v rychlosti zavírání a zamykání, za jedním jediným účelem: aby se mi kůň přesně před brankou nevykadil. Hromádka koblížků znamenala odemknout, otevřít, zajistit zvíře, nabrat výkal, někam ho honem mrštit (tedy uklidit ho), odvázat zvíře, přesunout se před branku, zavřít a zamknout. Tedy zdržení. Naivní představa, že zvíře počká samo venku, mě hned napoprvé ujistila o hlubokých dírách mého smýšlení, jakož i o faktu, že koníček si velice rád hraje. Nejelegantnějším klusem se vzdálil a čekal, kdy že se jako odhodlám k veselé honičce... Půl hodiny jsem vedle maštale sehrávala komedii s řinčícím kýblem, chrastícím obilím a výkřiky "baštááááá..." nežli se uráčil k návratu na dvůr.

Netřeba dodávat, že inteligentní kůň si umí vybrat nejnevhodnější dobu k vykonání potřeby, a na nejnevhodnějším místě. Čím více člověk pospíchal ven, tím větší koňova stolice. Stíhal to naprosto geniálně a nejednou jsem ho za to nakopla; ovšem při porovnání našich vzájemných proporcí je snad jasné, že si z toho houby dělal. Mrzuté ovšem bylo, že s pravidelnými výkaly jsem na lopatu nabírala i štěrk, a tak mi jednoho krásného dne bylo zakázáno chodit předním vchodem, protože můj kůň tam prý dělá bláto, a to bláto špiní boty.

Na druhou stranu, zadní vchod už Bobánka k úlevě nenutil.

Školou a rodinnou farmou vytížená Iva neměla příliš času mého koně napravovat, takže jsem hrdě vyrážela s koníčkem do terénu, poznávat taje a krásy přírody. Vzpomínám na časná rána, na procházky k řece s oběma koňmi, kdy jsem se vezla na Sanynce. Můj zrzavý mladíček se cvalem proháněl okolo nás a vyhazoval, divže mu zadek neulítl. Vzpomínám na projížďky, kdy se nijak neřešilo, kam se pojede, stačilo si sednout a vychutnat si romantiku volnosti a svobody, navštívit místečka, kde se dříve člověk nechával unášet představami, aby je teď mohl porovnat s nefalšovanou realitou. Postupně jsem si vyplňovala svůj vlastní sen, mít koníčka pouze na vození zadku, na občasný výlet, tedy žádné sportovní ambice. Ze začátku jsem jezdívala klusem, později jsem si troufla i zacválat, povětšinou s hrůzou v očích a se sevřeným pozadím. Dostala jsem nařízeno netahat ho v hubě, ať prý chodí na volných otěžích, a postupně že se začne přiježďovat. Těšila jsem se, a ne málo. Najednou i to ježdění dostávalo jiný rozměr. Pravda, Iva si občas na mého koníčka sedla, a to bylo hnedle zoufalého pláče:"Ten kůň vůbec nic neumí..."