Vloni se většinou trénovalo beze mě. Z práce jsem chodila později než ostatní, a než muset jezdit sama (vopruz a nuda), přenechávala jsem přípravu koně trenérce a dětem. A výsledky podle toho vypadaly, protože pokud na koni během měsíce sedíte maximálně jednou týdně, a to v terénu bez dozoru trenérova oka, je pravděpodobnost úspěchu velmi nízká.
Letos jsem si slíbila, že na sobě budu pracovat. Já, která v zimě zřídka vystrčím nos, jsem započala s přípravou již začátkem ledna. Práci jsem postupně navyšovala, takže v únoru jsem poctivě makala obden, v březnu již šest dní v týdnu. Kilometry potu ve všech formách absolutně hnusného počasí, takže třeskuté mrazy, husté sněhové plískanice a vánice, vytrvalé lijáky doprovázené vichrem, mlhy, bláto nebo led, nespočet improvizací nutných k přežití (když není k dispozici hala). A nemalé těšení se, že sezónu začnu ne na konci května, ale již začátkem dubna, a že to bude už nějak vypadat.
Obrovské odhodlání a vůle poslední rok skutečně zúročit a třeba i sklízet plody tvrdé práce (jakože líbivě absolvované parkury, nejlépe s mašlemi).
Nyní, na konci července, mohu s čistým svědomím prohlásit, že to všechno bylo úplně k ničemu. Že já kráva nezůstala v zimě doma v teple a neházela jsem na přípravu bobek, jako v letech minulých, kdy krédem bylo „kůň připravený je, takže to nějak dopadne“. Protože pak bych mohla alibisticky konstatovat „jak sis to uvařila, takové to máš“ (nevalná příprava = nevalný výsledek) a nemusely by mě vytáčet zbytečné tři měsíce dřiny, protože když už mi sezónu nezkurví kovář, kurví mi ji počasí, a nějak přestávám věřit, že to má smysl.
A úplně nejhorší je, že já to jako ta kráva nebeská budu zkoušet dál, protože debilní naděje umírá poslední, a to i přes fakt, že to bude ještě zbytečnější, než je doposud.
draace
Vím, jsou horší věci.
Ale postěžovat si můžu!:-)
