Kupodivu jsem spala, dokonce bez střevních příhod. Kupodivu můj včera umytý kůň nebyl zelený. Kupodivu rozhodčí nepátrali, proč je na startce nahlášený kůň Fin, když v papírech je jméno zcela jiné (manželka by mohla vyprávět:-)
Prvním šokem (po zjištění, že venku je asi deset nad nulou) se stalo vyplňování zdravotních karet, protože 3 týmu neznalo svou krevní skupinu, natož adresu a telefon obvodního lékaře (pro mě problém, protože můj obvoďák vloni umřel a jméno náhradní paní doktorky si fakt nepamatuji). Zastupující lékařská služba, která za poplatek 100 Kč na místě krevní skupinu identifikovala, byla sice vtipná, ale extrémně pomalá, takže než jsme vítězně prošli vstupní kontrolou, zbývalo do začátku soutěže čtvrt hodiny a veškeré mé plány o precizním opracování zmizely v propadlišti dějin, protože jsme pospíchali na prohlídku crossu.
A během ní jsem pochopila VÝZNAM zdravotních karet. Došel mi humor, zpomalily se mi životní funkce a přišlo mi absolutně nemožné soutěž dokončit, protože „tohle“ bylo v rozporu nejen s pudem sebezáchovy, ale i se vším, co jsem kdy v sedle absolvovala. A v duchu jsem zadoufala, že se stane „něco“, díky čemuž nebudu muset/smět do crossu.
Nastíkovo hlášení „Fin má rozseklou nohu“ ve mně evokovalo myšlenku „díky, Bože!“ a popis krátké historky „Kterak kolem projel náklaďák“ mě nevzrušoval. Který jiný kůň by dokázal uskočit a škrábnout se o Jitčin vlek? A jak jinak než právě tou nohou, která je letos ústředním tématem číslo jedna? Bohužel se opravdu jen škrábl, takže jeho chlupy jsme z oje sfoukli, šlic utřeli a já s nadějí čekala, jestli třeba nepřijde otok či krvácení, nebo tak něco, ale vyslyšena jsem již nebyla. Nastala fáze sedlání do drezury, obsahující hlášení „sedlo jsme ti přivezli, ale je plesnivé“, a když se mi v rekordním čase podařilo vrátit sedlu krásnou hnědou barvu, tak poslední, do čeho se mi chtělo, bylo si do něho sednout.
Opracoviště raději nebudu komentovat, protože to byl přesně ten typ terénu, kterému se paranoidně vyhýbám. Bílej samozřejmě absolutně na p*** povrch ignoroval a prudil úplně stejně, jako na korektních površích, ale já byla myšlenkami v crossu, takže mě nějaké pištění a uskakování a vytrhávání otěže nevzrušovalo. Bylo mi úplně ukradené, že nevím, jak vypadá obdélník a kde přesně probíhá drezurní zkouška, a když začal kůň konečně spolupracovat (zřejmě pochopil, že na Hubertu asi nejsme), tak už mě volali do drezury.
Drezurní projev oře mého bílého připomínal pohyb v minovém poli, neboť kůň usoudil, že klást kopyta do písku je životu nebezpečné. Nelítostný boj s vnitřními otěžemi jsem v plné parádě prohrála, ale jakési zbytkové návaly z jara se dostavily, protože 53,81% bylo vzhledem k nulové přípravě zázrakem. Koneckonců proslov komisaře během vyhodnocení vykreslil situaci přesně:“Rozdíl je hlavně v tom, že čtverec je hranatý, zatímco kruh je kulatý!“
Časový limit pro mezidobí drezura-parkur byl 30 minut. Jelikož Kačka ze Dvorečka potřebovala, aby Fin zůstal vedle obdélníkui během její zkoušky, utíkala jsem se na kurz parkuru podívat po svých s tím, že jakmile Kačka dokončí drezuru (cca za 10 minut), děti Fina odvedou k vleku a přesedlají. Zákon schválnosti je však nelítostný. V parkuru nešťastně bloudila strakatá kobylka, takže jsem nejenže nevěděla, jaký je kurz, ale ztratila jsem dalších 10 minut drahocenného času. Nastal úprk zpět za Finem, kdy jsem cestou potkala neméně rychle prchající děti, že prý pádí pro klíče od auta (které jaksi nebyly nutné, protože skokové sedlo i uzdečka byly ve vleku), a když už byl kůň přesedlaný a přeužděný, chybělo pro změnu dítě, na jehož krk jsem předtím odložila martingal.
Nemělo smysl řešit, kolik minut mi zbývá. Prostě jsem přijela k rozhodčím, poprosila o prohlídku kurzu, v klusu na volné otěži jsem bleskově pochytala polohy čísel, a po otázce, proč je Fin ve švédských barvách (velmi dobrá otázka!) mi zazvonili. Pamětiva trenérčina varování „tráva klouže, když chčije!“ jsme měli s ořem dvě výměny názorů, co se týče tempa, a před českou vlajkou zkoušel vyhazovat, ale předepsaný kurz i časový limit jsme dodrželi. A zbývalo už „jen“ přežít cross.
Jsou dvě položky, které spadají do kategorie „absolutní hrůza“, nezávisle na výšce překážky: prvním je „z kopce“ a druhým „tráva v dešti“, takže když po odstartování crossu počalo lít jako z konve, pochopila jsem, že tohle je daň za novou žlutou uzdečku. A chcalo a chcalo, a když mě volali ke startu a bílej uviděl skoky, chtělo se mi umřít. Start účastníka před námi jsem málem neustála, protože Fin se chtěl mermomocí přidat, a když odpočítali i nám, čekala jsem rychlou smrt hned za prvním oxerem.
Světe div se, šlo to. Zaprvé tráva nebyla krátká, zadruhé půda pod ní zůstala vlhká, pravděpodobně díky vydatným bouřkám. Perfektní pružný podklad, tedy přesně to, v čem koni ráda dovolím cválat. Chronická paranoia „chudinka nožička“ mě samozřejmě neopustila, takže v obloučku lesíku jsem bez výčitek přešla do klusu, protože ve sračkách zásadně necválám, načež jsem s překvapením zjistila, že z lesíka se vyskakuje skrz „díru“ (ještěže bílej umí odskočit i z klusu).
Sice jsem cross vlastní nezkušeností (debilitou) zkurvila (včetně skoro zabloudění), ale pocitově to byla paráda. I přes pocit, že nezkušeností (zkurvením) crossu jsem se připravila o druhé až třetí místo:-)
draace
Čímž samozřejmě netvrdím, že mě skákání začíná bavit!
Ale něco na tom adrenalinu bude...:D
