Po dvou military dojezdech ze strany pana koně jsem před dnešními závody neriskovala zdravotní újmu (mou, nikoliv jeho) a přípravu jsem neponechala náhodě: bílej měl volno naposledy v pondělí a nedopřála jsem mu ani komfort spaní v boxu, abych anulovala pocity sezení na nevybuchlé bombě (tik-tak pocit, jak říkává manželka).
O to větší bylo mé překvapení, když se kůň nechal pobízet. A nejen to, protože do haly vešel bez protestů, nelekl se modré reklamy, neuskakoval před cválající koňmi, nefrkal kvůli lidem nahoře v baru, a když jsem přišla na venkovní opracoviště, což byla jedna obrovská podmáčená louže, podíval se na mě s výrazem „to ses asi posrala, ne?“ A tento názor demonstroval i během práce. Klusat vůbec, cválat s nejvyšším odporem, do louže šlapat ani omylem a stříkajícímu blátu se úzkostlivě vyhýbat.
Doufání, že příchod do parkuru jeho mínění změní, se ukázalo být neméně naivní. Přitom za normálních okolností můj kůň spatří barevná bidla a okamžitě startuje, protože ví, že tam bude smět utíkat a nebude nikým a ničím rušen.
Historicky poprvé jsem věž rozhodčích pozdravila a kůň mi u toho usínal, místo caplování a tahání do ruky s „Tobě to ale trvá, člověče!“. A historicky poprvé jsem koně musela tlačit, jakože opravdu, a to dokonce nejen před skokem, ale i za ním, abychom vyvinuli alespoň nějaké tempo. A hořce jsem litovala absence šporen, protože pobízet ho dopředu bičem se mi bytostně nechtělo.
Během povolování sedla jsem zjistila, že sedlo bylo asi přetažené, o dírku. Pak pan kůň vyčural asi pět kýblů tekutiny, a že jako teda jo, že do toho bláta teda jako šlapat bude, i když se mu teda jako do sraček fakt nechce.
Paranoické stavy „on kulhá, že jo?“ nebudu raději rozebírat /:-)/a nutkání jít další soutěž vzdát bylo velmi silné; tedy do chvíle, než vysvitlo sluníčko. Větráčky ve střeše se roztočily a jejich blikání v geotextilii připomínalo diskotékové efekty, kterých si pan kůň samozřejmě všiml. A najednou to šlo! Najednou frkání a uskakování a drcání, že to strašně moc úplně nejvíc žere Finy, a estrády vysokých chodů, když jsme se blížili ke stěně, plus fučení a variace na téma „tady já šlapat nemůžu, natož rovně“.
Nikdy bych nevěřila, jak hodně lze být šťastna, když vám kůň dělá bordel (tedy bordelek, bylo spíš něžné, než divoké). Zase to byl on, špatně uchopitelný arabský mozek promísený plnokrevníkem. Do parkuru se mu nechtělo, protože úzká ulička žrala Finy, ale po zazvonění vypálil vpřed jako raketa, a po dokončení první fáze jsem věřila, že tohle by mohlo dopadnout naprosto skvěle.
Tedy do chvíle, než jsme zatočili ke skoku, který jsem během prohlídky okomentovala větou „to si dělají prdel, ne?“ A naprosto stejně zelenočerný kolmák postavený přímo proti tribuně a ještě k tomu šejdrem (esíčko zprava doleva) zaskočil pana koně, takže moment překvapení pro oba, akorát že ten jeho byl naprosto bezelstný a bez postranního úmyslu „to asi žere Finy, do toho fakt nejdu“. Prostě se mi tam nevešel.
SMS zaslaná trenérce „kdybys tady byla, mohla jsi mi poradit, ale ja kurva nevedela, jak to najet“ byla jasným důkazem, jak vzdálená je teorie od praxe. Teď už vím, že k oxeru jsem přijela úplně blbě a tím jsem zazdila kritický kolmák; ale moment neskrývaného překvapení pana koně, ten byl naprosto nejvíc roztomilý:-)
draace
Velké díky pořadatelům, že vzali v potaz náročnost terénu, a kurzy parkurů přizpůsobili podmínkám (megalomanským sračkám).
Protože být kurzy technicky náročnější, odhlásila bych ještě před kontaktem mého koně se světýlky v hale:-)
