Pocity ze dneška?
Smíšené:-)
Na jedné straně pocit uspokojení, že jsem na start své doposud nejvyšší soutěže opravdu nastoupila, přestože nutkání jít se „radši“ odhlásit“ bylo chvílemi velmi intenzivní. Na jednu stranu jsem měla hned několik důvodů, proč to radši vzdát (a v parkuru se ukázalo, že nebyly úplně mimo mísu), ale na druhou je pravdou, že má premiéra by vypadala totožně kdykoliv a kdekoliv jinde:-)
Křest ohněm se odehrál jak jinak než v parkuru, který bych klidně nazvala noční můrou v Elm Street. Jak jsem si intenzivně přála start na pravou ruku a co nejméně točení doleva, opak byl pravdou. Hned na začátku levotočivý oxer splňující do posledního milimetru míry, takže na něm zachybovalo hodně koní, po něm distance s extra prudkým točením doleva, a strašně málo prostoru na opět levotočivý kolmák s profilem, na němž v předešlém parkuru vyštycovala půlka startujících. Pak pro změnu doleva na „spirálu“ (to mají koníčkové také velmi rádi, když se jim pruhy na bidlech opticky pohybují) a pro změnu opět extra prudce doleva na špatně barevný oxer. Následující dva skoky na pravou ruku mi radost také neudělaly, protože se blížilo něco, k čemu bych se za normálních okolností nepřiblížila ani na koni houpacím (bedna: velká, hnusná a poctivě 110cm vysoká bedna), a pak pro změnu zase neméně prudce doleva na dvojskok, jak jinak než v mega debilním pořadí kolmák – oxer.
Myslím, že hodit po mně během parkuru vidle, nevyteče ani kapka krve. Cítila jsem se přesně jak před třemi lety, kdy jsem se během soutěže regulérně bála o život, a když ze mě mezi pětkou a šestkou vylítlo „ššššššt“, bylo to tuplem v čudu, protože zásada číslo jedna praví „nenarušovat finům tempo“. Část mého já ho pobízela dopředu, mechanicky a naučeně, ale vědomí se pohybovalo ve zcela jiné dimenzi, což se na celkovém projevu muselo odrazit. Výsledná jedna chyba (jak jinak než fatální, tam jsem to prostě odflákla, protože mě víc než skok zajímalo, JAK za dvojkou otočím doleva) je sice pro premianta slušným výsledkem, ale uvědomění si, co všechno jsem vlastní debilitou koni ztížila, je silnější.
O důvod víc, aby to příště bylo lepší. Teď, když už vím, že tohle se opravdu přeskákat dá:-)
Závěrem bych ráda poděkovala sboru rozhodčích, kteří mi počkali se zazvoněním. Ve své absolutní paralýze způsobené „bednou“ jsem totiž do parkuru vjela s maskou (koni tečou oči), a má snaha ji koni z hlavy bleskově sundat musela být grandiózním divadlem, protože stan komisařů se prohýbal smíchy (celá posádka). Suché zipy samozřejmě nechtěly povolit, pan kůň nechtěl stát, protože už chtěl utíkat, ale slečna s praporkem byla naštěstí ochotná masku dočasně převzít, takže jsme mohli pozdravit a šťastně odstartovat.
Inu, stane se.
draace
Trenérčino „na otěž, vezmi si ho na otěž!“ jsem vnímala, ale tak jakoby z dálky.
Že by částečná klinická smrt?:-)
