Tak jsem na sebe ještě pořád naštvaná, za včerejšek.
Ale přesně o tom to je: kolektivně jsme se právě na tyhle závody těšili, tudíž je logické, že právě na těchto závodech jsme předvedli, jak se to nemá dělat, a to úplně všichni. Nejvtipněji z toho vyšla nakonec Štěpánka, které se přesednutí z poníka na velkého koně promítlo do snad všech chyb, které jdou v parkuru udělat (vyjma pádu:-), ale která si odnesla mašli díky malému poli startujících, a my zbytek (já, trenérka) jsme si vylámaly zuby v soutěži, která se napohled tvářila mírumilovně, ale z třiceti dvojic ji pouze čtyři dokončily čistě.
Obě jsme smetly překážku číslo šest. Překážka číslo šest má pro mě magický význam: byla to šestka, na kterou jsem zapomněla ve svém historicky prvním rozeskakování, byla to šestka, kterou jsem o rok později v rozeskakování skočila navíc, byla to kombinace č. 6A – B, ve které se kůň pokusil béčko bojkotovat, a byla to nešťastná šestka vloni v září, kdy mi ji pan kůň smetl na výšce 90cm. Takže mě zákeřnost šestky nepřekvapila a vsadím se, že kdyby daná překážka měla jiné číslo, překonání bez chyby by se zcela jistě podařilo, byť jsem na ni najela značně rizikově (protože se točila doprava, neb doleva bych přece byla podstatně opatrnější).
Neméně vtipné bylo shodné slovo, které ze mě i z trenérky vypadlo poté, co bidlo spadlo, a nejúžasnější bylo srovnání časů. Abyste byli v obraze: soutěž se jela na limit, takže zvítězila dvojice, která se mu přiblížila nejblíže. A zatímco já byla o šest vteřin rychlejší než limit, trenérka byla o šest vteřin pomalejší, takže vůči limitu jsme byly vzdálené naprosto stejně, akorát že každá z jiné strany.
Ale co, aspoň že bylo hezky:-)
draace
Jediná sympatická šestka je totiž Štěpán:-)
A také ta na kostce od „Člověče, nezlob se“.
