Mít žravého koně přivádí majitele k zajímavým poznatkům. Především k úvaze á la "co kdyby". Například: vstát o půl dne později občas znamenalo najít koně v boxu, který byl doslova vymydlen od stébel sena. Že tam ještě večer byla důkladná vrstva slámové podestýlky, o tom by se dalo dlouze spekulovat, a napůl sežraný okenní rám nepřímo naznačoval, že co nevidět se ráno dostavíte ke koni, a z maštale zbudou pouze futra, lavór na vodu a držák na sůl. Že by úzká příbuznost s termity? Lásku k dřevinám všeho druhu Bobánek dokazoval i v době třešňové hojnosti. Nebylo nic jednoduššího, než koně zaparkovat do větví, a zatímco já jsem si pěchovala pusu třešněmi, zvíře nadšeně požíralo tzv. strom směs: třešně, listy a větve dohromady. A občas nebylo snadné ze svačiny vyparkovat.
Nikdy jsem nezažila koně, který by vydržel stát celý boží den s hlavou v seníku, dle hesla "buď já anebo seno". Výdrž měl, to se musí nechat. A noční výlety na lepší trávu patřily nedílně k jeho životu. Pastviny na Klondaiku sice byly snažně obehnány pletivem, ale jakmile nebyla součástí oplocení i elektrika, žádná ohrada nedonutila Bobánka setrvat v ně. Co nepřeskočil, to zboural, a co nešlo zbourat, pod tím se podplazil. Jedna věc se mu ovšem nedala upřít: necoural se do města. Neměl důvod opouštět trávy plné pastviny a nikdy se nestalo, že by se dobrovolně vydal na procházku do nedalekého sídliště či na frekventovanou křižovatku, jako někteří jeho následovníci. Pravda, se stádem šel kamkoliv, ale osamocen se do města nevydával. Naštěstí. Bohužel tuto jeho vlastnost jsem tehdy nedocenila, a dnes s lítostí vzpomínám, po každé honičce zběhnuvších koní do všech světových stran. Rekord, co se týče vzdálenosti útěku od domova, drží koňské duo Monty s Pegasem. Oba průšviháři nás důkladně poučili, jak bleskurychle vznikají fámy, což v praxi vypadá asi takhle:"ahoj Moni, průser, potřebujeme dostat Monťáka a Pegase z Borku..."... "cože? z Borku?"... (cca 10 km od maštale a v místech, kde jsme nikdy nejezdili)... "a hele, není to ta kobyla s hříbětem, co prej kvůli ní málem havaroval autobus?"
Ano, byla to ona. Resp. byli to oni, a na transport tříletého hřebce skrz frekventovanou plzeňskou silnici nikdy nezapomeneme. Sevřeli jsme ho mezi sebe, mezi dva relativně zkušené koně, a veškerou pozornost jsme soustředili na bleskový odhad, koho se Pegas pokusí hryznout, po kom vesele a hravě skočí a koho stáhne vodítkem v úzkém průsmyku ze sedla. Užíval si posledních hodin s varlaty; jakoby tušil, že v den svých narozenin o ně přijde.
Přestože tahle konkrétní historka v podstatě nemá s Bobánkem co do činění, nemohu si odpustit věcná fakta. Především chorobná bloudivost a nevyléčitelná orientační neschopnost, jež nebyla dána do vínku pouze mně. Ztrácet se vždy a všude, s železnou pravidelností a s naivní představou, že se to poddá, patřila v počátcích mezi mé běžné denní činnosti, právě v sedle Bobánka. Hádám, že většího exota zdejší krajina nezažila, co se týče úvah "když zatočíme tady, tak tutově vyjedeme tamhle..." Nejen že jsme nikdy "tamhle" nevyjeli, ale ocitli jsme se v místech, která se nedala opustit jinak nežli potupným vracením se po vlastní stopě zpět, a která byla rovněž zpestřena mírnou formou dezorientace, protože celá ta příroda okolo z ničeho nic vypadala tak nějak úplně jinak či co... Trvalo léta, než jsem si patřičně osvojila směry, vryla do paměti trasy včetně záchytných bodů a naučila se spoléhat především v instinkt koňův. Ano, kdyby mně postavili k turistické stezce zády, bez problémů dorazím k hranicím s Ruskem, při mém štěstí; ale jednomu pravidlu se dalo věřit stoprocentně:"nejezdi tam, kde to neznáš."
Patřím k jezdcům, kteří se pouští i do čtyřicetikilometrových výletů, a kteří se v blízkém okolí vyznají i za tmy. Ale vše jsem si vydřela za cenu tolika zbloudění a tolika zbytečně najetých kilometrů, které by od podobných záměrů odradily nejen jezdce, ale i pěší turisty.
Ovšem Moničku nikoliv. Móňa, osoba stejného věku jako já, trpí nadšeným životním elánem a přesvědčením, že opatrnost je sice matka moudrosti, ale jelikož se nic nemá přehánět, tak vzhůru do toho. Pokud možno po hlavě a bezhlavě. Pravidlo nepřímé úměrnosti v přítomnosti Móni je jasné: čím více si zkracujete cestu, tím déle a tím horším terénem pojedete. O čemž nás nejednou přesvědčila, a po její poslední "zkratce" by nám ochránci zvířat pravděpodobně odebrali koně. Ale ani to Moničku nepoučilo, a když jsme premiérově vyrazili do Borku, pro naše uprchlé koně, plán zněl jasně. Přes Semtěž a přírodou, kvůli Pegasovi žádná silnice.
Nezdálo se mi to. Móňa je bohužel velice přesvědčivě působící jedinec, který navíc nesnese jakýkoliv odpor, a že prý za nádražím určitě je cesta a že tou dojedeme do Borku, a domluvila jsem. Vše na základě logické úvahy, že existuje-li vlaková zastávka Borek, tak musí být spojena se vsí Borek. Znalci železničních tratí mi dají za pravdu, když prohlásím, že okrajová vlaková síť je z hlediska vzdálenosti stejně tak efektivní, jako Moničiny zkratky. Sedlákům za první republiky se stavba železnice evidentně nezamlouvala, takže trať vede přesně na hranách polí a mezí, tak proč složitě kličkovat z Borku do Štědré vlakem, když jste tam po silnici co by dup...
Potěšilo mne, když se ukázalo, že za zastávkou Borek je sice cesta, ale končící ve vratech statku dovedně schovaného za stromy. Odpustila jsem si své oblíbené "a neříkala jsem to?" a po neúspěšném brodění se bažinou, dva metry vysokými kopřivami, rákosím a v závěru neprodyšnou džunglí, která by směle mohla konkurovat Boubínskému pralesu, jsme zvolili metodu informační, poblíž se totiž nalézal dětský letní tábor. Jeden ze shovívavých vedoucích vlastnil mapku, ve které jsem se světe div se vyznala i já, ale údajně existující cesta v ní zakreslena nebyla. Ani to však Moničku neodradilo. Naprosto neschůdným terénem těsně vedle kolejí jsme se pokusily prodrat se náspem k mostu, u kterého by teoreticky mělo býti možné dopátrat se polomové stezky, ale pro naše koníky to opravdu bezpečné nebylo.
Varianta návrat se Móně nelíbila. Já jsem se vytasila s teorií, že můžeme přes Mostec, že z Mostce sice vede silnice, ale asi spíš do Štědré nežli do Borku. Verdikt padl jasný: to bude stoprocentně Borek.
A tak se nikdo nemůže divit, že jsme do Borku dorazili s dvou a půl hodinovým zpožděním a ke všemu z úplně opačného směru, tedy ze Štědré.
Nejinak tomu bylo v mých začátcích s Bobánkem. Ještěže koně automaticky táhne domů žrací instinkt, jinak nevím, kde až bychom se občas ocitli.
Kam až sahalo Bobánkovo pastevní teritorium, se nedalo s přesností určit, ale každé ráno poctivě čekal u branky Klondaiku a tvářil se, že tam stojí nejméně dva dny, vyhladovělý k smrti. Postarší paní, která kolem Klondaiku chodila do města, a která měla chuděra fobii z koní, by mohla hodiny a hodiny vyprávět, kde všude se můj svobodný oř nalézal. I já jsem si jednoho rána s hrůzou uvědomila, že je neděle, tudíž mše, a okamžitě jsem vypálila z postele jako příslovečný namydlený blesk. A naskytla se mi podívaná, která zůstane v mé paměti navždy. Úzká cesta, Bobánek u vrátek, paní o pár metrů výš, a oba si hledí upřeně do očí. Oba měli důvod k panice: paní trpěla hrůzou z taaak velkýho koně, a Bobánek koulel očima, protože paní držela deštník. Těžko říci, kdo prožíval horší srdeční kolaps, ale v převaze určitě byla paní. Kdyby pan kůň toužebně nečekal na snídani, dávno by se zvednutým ohonem vyklidil pole. Deštníky totiž byly jediná věc, kterou nedokázal tím svým býložravým mozečkem pochopit. Bubáci, kteří zásadně ubližují Bobánkům! Přiznávám, že jsem toho podle a sprostě využívala: kde selhal ohradník, tam stačilo zapíchnout deštník.