Tak ještě krátké pojednání o mém včerejším výkonu, abychom letošek měli za a) kompletní (co se týče parkurů), a za b) aby to nevypadalo, že zatloukám, když už se nepovedla mašle.
Soutěž „stupňovaná obtížnost“ se vyznačuje tím, že se v ní stupňuje výška a složitost překážek. Tedy měla by, protože pokud pouze asi dva skoky jsou nižší než maximum, tak jsme hnedle ve zcela jiné náročnosti, a nebýt účasti ve Stružné, nejspíš bych potupně vzdala, protože na mě a mé tréninky na 80cm tohle bylo fakt vysoké. Ale soutěživost je mrcha. Notabene v hale, kde je riziko zabloudění mnohonásobně nižší, a ťuk, ťuk, ťuk – za nejošklivějším točením prudce doleva byla nejnižší překážka celého kurzu. I venkovní opracoviště bylo parádní, prostorné, a za dující zatraceně horsky ledový vichr jsem byla neskutečně ráda, protože jinak by se mi pan kůň v pražícím sluníčku uvařil.
Analýza na téma „zimní srst“ mi dala za pravdu, bílému se v kožichu makat nechtělo. V první soutěži s Nikčou jsem mu opracování rozvrhla do dvou krátkých úseků (povedlo se mi ho nenápadně vpašovat na halu, přestože tam neměl co dělat:-), aby se nepřehřál, ale i tak Nikča prohlásila, že ho musela trošku přesvědčovat. Nakonec se nám hodilo, že startuji až ve třetí soutěži, mohli jsme ho uklidit do stáje, odpotit, a nepřestávala jsem si opakovat, že nesmím zapomenout na šporny.
Pravé šporně bych tímto ráda poděkovala. První polovinu kurzu jsme přeskákali vůbec nejlíp za celý rok, bylo to pravidelné, i cvalové vycházely, a až před pětkou, před kterou jedinou jsem v rámci prohlídky parkuru krokovala (v naivní snaze odhadnout počet cvalových, abych si je mohla napočítat), jsem si vynadala, protože jsem prostě nevěděla, jak na to, a metoda „nějak to dopadne“ dopadla dopadnutím bidla na zem. A to jsem zdaleka netušila, co mě čeká před naprosto nejhnusnějším skokem č. sedm (ano, opravdu se nejednalo o šestku).
Bílej usoudil, že už se dnes namáhal dost, a protože oxer se blížil, rozhodl se mě vyvézt. Jakože elegantně zakousnout udidlo, vytočit hlavu a po pleci se překážce vyhnout. Přesně si pamatuji, jak jsem v duchu zaúpěla a rozhodovala se, jestli pak zvednu ruku a skočím si jinou, nebo jestli „tohle“ dokážu najet znovu. Smířená s faktem, že mi bílej z dráhy opravdu uhne, ale prostě šporna je šporna. V tréninku je nikdy nenosím, v tréninku pouze a jen holeně, a když se holeň automaticky snažila koňův protiútok vyrovnat, narazil chudáček koníček na šporničku a postoj k práci přehodnotil. A odskočil, což jsem nečekala. Kromě faktu, že o bidla neštrejchnul, mi málem vyrazil zuby, jak zacvičil hřbetem, a jak jsem si tak ležela na krku, při každém cvalovém jsem si řekla „tak, a letím“.
Ale nesletěla jsem. Hlava mi třeštila fest, ale pud sebezáchovy velící zaklonit se za každou cenu mě zachránil, protože pak už se dalo přesednout zpátky do sedla. Naštěstí bylo za sedmičkou prudké točení doprava, i dva cvalové na srovnání koně před dalším skokem stačily. Bez třmenů, protože Nikčinu délku řemenů bych našmátrat nestačila, holeň jsem potřebovala ke zcela jinému účelu.
Na rozdíl od mé zákonité můžu bez omezení žrát, nejspíš mi čelist náraz odpružila. Celonoční bolení hlavy bylo doufám pouze jednorázové, a ze sebe mám dobrý pocit, bylo to mnohem lepší než ve Stružné. A v chlupech už bílého do parkurů nutit nebudu, příště ho ostříhám aspoň tím nejmenším střihem.
Nikče ještě jednou gratulace, bílému poděkování za spolupráci, i když plnou vyjednávání (v rámci nakládání domů si vzpomněl, že do vleku vlastně nastupovat neumí) a uvidíme napřesrok, co ukáže srovnávací RTG. Snad bude ortel tradiční: vyhodila jste tři tisíce, slečno, žádné zásadní změny tam nejsou, prostě třináctiletý kůň... Kéž by.
draace
Hlavně že jsme zdraví!
Tedy až na tu bradu:-)
