Endurance (vytrvalostní ježdění) je právě ta disciplína, kvůli které se Fin shodou mnoha náhod před devíti lety ocitl u mě, coby kůň, kterého jsem onehdy měla na vytrvalost připravit. Takže už bylo načase si konečně vyzkoušet, jaké to je:-)
Kdybych měla charakterizovat dnešek, použiji slovo „vysmáto do morku kostí“, protože moje plány, jak k soutěži přistoupím zodpovědně a zcela profesionálně, se nějak záhadně a samovolně vypařily. V zimní srsti beztak nemělo smysl Fina nutit k nejvyšším výkonům a hlavně podstatně zábavnější bylo absolvovat trať s Evou.
Evu a jejího ex-dostiháka Lucida k nám do vleku ve Staré Roli nastěhovala Jíťa (dopravkyně), že prý ve dvou se to lépe táhne, a jak jsem předpokládala, Fina přítomnost nového kamaráda velmi potěšila, takže vlastně nepřicházelo v úvahu neabsolvovat trať společně:-)
Dvacetikilometrová trasa byla vyznačená ve fantastické přírodní scenérii (pískový lom lemovaný podzimními barvami stromů), avšak s malým defektem: mlha jako kráva. Mlha taková, že nebylo vidět na krok, což v nás automaticky podmiňovalo místo soutěžení hlasitě řešit, že tamhle bude asi jakože ta vyhlídka do krajiny (když vidíme pod námi špičky stromů), že tady jsme se asi měli také kochat (protože to je jak skály ve Vinnetouovi), a že tamhle asi někdo před námi jede, akorát že není vidět, jestli směrem k nám anebo od nás (viditelnost 4-5 metrů, bez legrace). Výbuchy smíchu prokládané Eviným promlouváním k rozdivočenému Lucidovi, kdy jsem s ní soucítila doslova každý metr, protože jsem přesně věděla, jaké peklo chudák jezdkyně na bývalém dostihovém koni právě prožívá.
Smyslem vytrvalostního dostihu je dostat se do cíle co nejrychleji, aniž by kůň dokončil vyšťavený nadoraz. My jsme měli poněkud opačný problém, a to přesvědčit Lucida, aby normálně klusal, bez bezhlavého řícení se a rvaní se s jezdkyní. A zatímco zbytek dvacetihlavého pole hnal koně naplno dopředu, my dvě jsme coby chvost lotu své koně chlácholily, utěšovaly a samozřejmě se tomu všemu smály. Smích nás přešel v momentě, kdy jsme pochopily, že jet za dvojicí hřebců Lucid psychicky neunese, a jaly jsme se je opatrně předstihnout, což se nám málem stalo osudným. I můj do té doby naprosto hodný kůň sprostě využil příležitosti a odskočil také, a když jsme se tempem 700 řítili do šedě-bílé tmy, před námi v mlze mizela a zase se objevovala Lucidova silueta, a dusot kopyt v písku zněl naprosto stejně, jako ranní galopy na dostihové dráze, docela mi zatrnulo.
A Evina následná věta pronesená zhruba v půli tratě (A nepůjdeme radši až do cíle krokem?) mě málem zabila už jen proto, že Lucid do té doby skutečný krok předvedl snad jen jednou. A tak jsme zvesela caplovali, většinou na střídačku (jeden skončil, druhý začal), občas jsme se odvážili i zaklusat, což se nám někdy zvrhlo ve cválání... A při jednom Lucidově štycu mi Eva málem přistála v klíně, ale manévr jsme obě ustály, přece jen jsem podobných manýrů znalá.
Oproti Evině jsem měla obrovskou výhodu, a to že mi bílej netáhl do rukou, protože Finův cíl byl jasný: držet se Lucida, aby mu ho nikdo neukradl a nezůstal chudáček bílej zase sám:-). Organizátor zajistil na trati tři chladící místa, takže i Eva vyměkla, polili jsme koně (nikoliv sebe), a když se nám poslední romanticky laděný kopec podařilo vyjít krokem, mohly jsme akci prohlásit za úspěšně dokončenou. Obě vysmáto, Eva vyřízená, já kupodivu sporadicky unavena, Lucid a Fin s elánem „dáme si to ještě jednou a tentokrát už fakt rychle?“
Projetím cíle (preventivně jsme jím proklusali) však u vytrvalosti soutěž nekončí. Zvíře musí po skončení soutěže do třiceti minut absolvovat veterinární prohlídku, kdy tep nesmí přesáhnout stanové hodnoty a veterinář kontroluje i hydrataci, peristaltiku střev a pohybový projev. Šmajdání nám prošlo možná díky tomu, že Fin předvedl obligátní národní přehlídku arabů, kdy já za ním vlála jako hadr na holi, a co bylo vtipné, koni během dostihu ZMIZELA nálevka (jakože úplně). Bedlivému zkoumaní veterináře neujdou ani oči, což jsem vůbec netušila, takže když paní doktorka hleděla bílému do jeho bílého oka, kůň hrůzou přestal na minutu dýchat (jestli se bude nebo nebude zakapávat). A hlavně mu sahala pod deku, ta cizí osoba, takže tep, před vstupem do kontroly v hodnotách 41 (prý umírající kůň), vyskočil na 61, a byli jsme rádi, že jsme rádi, protože hranice byla 64. A výsledné 13. místo (já) a 11. místo (Eva) nechápu, protože jsme automaticky počítaly s tím, že jsme poslední:D
Ovšem nejvíc legrační byly deky. Když jsem včera balila ručníky a celkem 5 dek, přišlo mi to velmi vtipné. Mnohem vtipnější bylo, že jsem jich nakonec spotřebovala 5, a to čtyři naše a jednu vypůjčenou (pouze výběhová pláštěnka zůstala nedotčena), protože kůň v mlze ne a ne uschnout, a to jsme v cíli nepolévali, protože organizátorům přestala téct voda (k mé velké lítosti, protože jsem měla od Nikči půjčenou růžovou stěrku na srst).
Odpolední (již lehce podvečerní) trail jsem si zajela s nesmírnou chutí, přestože šlo o westernovou disciplínu obsahující takové ty cviky, kdy mezi předkem a zadkem je bidlo a musí se kráčet do strany atd. Fin po mém pozdravu chtěl naskočit do cvalu a hledal, co se bude skákat, což bylo neskutečně roztomilé, a když se nám povedlo mezi westernovými koňmi získat 2. místo, měla jsem vysmáto nadvakrát. Účast byla totální improvizace, o existenci obratu kolem předku sice vím, ale vykouzlila jsem jej na základě vlastní teorie, ve slalomu stačilo měnit ohýbání (otěž vs. holeň)... Prostě švanda.
A o tom to je!
draace
Faktem je, že jsem klidně mohla jet třicítku, bílej by ji zvládl levou zadní (tou černou s nálevkou).
Ale zase bych neměla s sebou Evu s Lucidem, čímž by se množství vychechtanosti snížilo minimálně o 50% (děkuji a doufám, že to nebylo naposledy:-)
A velké díky patří i Jítě, za odvoz, a samozřejmě Nikče, která mi po celý den obětavě pomáhala. Bylo to naprosto super!
