Pořízením tříletého výrostka jsem sice vyšla vstříc svým dávným touhám, ale o idylických chvílích strávených s mým vlastním koněm se mi po počátečním nadšení mohlo skutečně jenom zdát. Ano, v prvních měsících jsem ho doslova a do písmene nemohla nabažit. Od brzkého rána jsem hořela nedočkavostí, když už konečně budu moci vypadnout z práce, a honem za Bobánkem. Vzdala jsem se veškerých koníčků, kterými jsem si do té doby krátila čas, např. nečekaně nedokončený kurz angličtiny... a nedokázala jsem se vyradovat z faktu, že kůň je skutečně celý a úplně jenom můj. Pro mne nový a nezvyklý pocit: že si ho můžu brát ven, kdy chci, že nepotřebuji souhlas, když se rozhodnu ho přesunout k nám na zahradu, abych se jím mohla kochat z okna, že mu můžu bez mrknutí oka uříznout nohu, aniž bych se musela dovolovat ve vyšších kruzích. Vždyť i nasazování ohlávek bývalo v dobách dřívějších pod přísným dozorem.
První dny s Bobánkem se nesmazatelně vryly do paměti nejen mně. Nešel osedlat... natož nechat na sebe někoho nasednout, což je u jezdeckého koně docela dost významná vada. I Sandra, Bobánkova koňská kolegyně, přijala nováčka s uspokojením. Během několika dní omládla zhruba tak o deset až patnáct let, a po jarní sérii neúspěšných hormonálních injekcí se ihned začala říjit, čehož bravurně využila během brigády v lese. Zapřažená v tyčovině řehtla na volně se popásajícího Bobánka a trádá na samotu. Kdo nikdy nenaháněl utíkající koně ve stodvacítce škodovce v lesích a lukách, nepochopí... Bobánek zapomněl na fakt, že je už pár týdnů valachem, a tak si poprvé (a nejspíše i naposledy) zasouložil, čemuž nasvědčoval i křik Sandřiny majitelky:"Ty jeden dobytku, tys mi znásilnil kobylu!"
Sandra to měla naplánované přesně. Okamžitě byl na ni poštván inseminátor, ale stará bréca jakoby tušila zradu, co se týče věrnosti a tak, a po celý boží den nebyla k nalezení. K obrovské "radosti" majitelů se vypařila kamsi do neznáma a přišla si až na večerní krmení.
Oblíbenou činností mého vlastního koně bylo trhání: nových uzdeček, nových ohlávek, starých všechno přeživších uzdeček, starých nerozbitných ohlávek, všech možných typů a druhů horolezeckých karabin, vodítek, lan popruhových i lan tažných, ale také sloupků, když ohlávka vydržela... Občas vzal čáru i s vraty. A poměrně daleko. Rychle jsem se naučila, že není až tak důležité, čím jest kůň uvázán, jako spíš k čemu. Využíval setiny sekundy mé nepozornosti, aby se nadšeně vyválel s novým sedlem za patnáct tisíc korun, a jestli byl něčím extrémně proslulý, tak svou žravostí. Při návštěvách dostihové centrály na Bohuslavi si pečlivě procházel prázdné boxy, pěkně jeden po druhém, a zatímco jsem se venku vykecávala, poctivě paběrkoval zbytky po plnokrevnících. No ještě aby tam zbylo jedno jediné semínko ovsa nazmar...
Nutno podotknouti, že nejen kůň se přiživoval tamějšími dobrotami. Ani mně a ani Kláře nečinilo problém uzmout dostihovým šampiónům hrst granulí od Schaumanna, což je poměrně nóbl krmení. Zcela určitě to vyzní jako placená reklama, ale kdo neochutnal, ten ať nesoudí. Oproti všem moderním obdobám zrní a polystyrenového chleba, kterými se cpou zdraví a štíhlé linie chtiví jedinci, se jedná o skutečnou pochoutku, mňam, mňam. Leč s jistou nevýhodou: po požití nepatrné hrstky člověk přijel domů o kilo těžší.