Bude to znít neuvěřitelně, ale skutečně je Silvestr 2013.
I přes tu desetiměsíční díru, která právě teď v diary kraluje, tomu tak opravdu je.
A než se vrhnu na bilancování, slibuji, že v průběhu roku 2014 do oné desetiměsíční díry doplním alespoň záznamu hodné příspěvky, protože během roku 2013 se přece jen něco málo událo.
Rok 2013 byl v mém případě rokem koní. Paradoxně vůbec ne proto, že bych si podmanila sportovní nebe a dosáhla fantastických výsledků ve svém snažení se v sedle bílého (opak je totiž pravdou), nýbrž díky skutečnosti, že v přítomností koní jsem byla de facto pořád. Stalo se ze mě přesně to, k čemu jsem vždycky vzhlížela s lehkým despektem a rýpavými poznámkami na téma „no hlavně nechci skončit tak, že budu mít před nosem jenom koně, na facebooku jenom koně, v hlavě jenom koně a vesmír se bude točit kolem koní“. Protože přesně tohle se vyplnilo do puntíku, a co hůř, nesouvisí to s mým koněm, a co ještě hůř, jsem v této své nové životní bublině spokojená.
Mít čtyři dny volna v měsíci sice není žádná sláva, notabene když většinu dne strávíte v práci (u koní) a zbytek denního světla u koně svého (pro změnu), ale i přesto jsem zvládla spáchat doufám že největší nekoňskou událost své existence, a tou je svatba.
Netroufám si odhadnout, kolik skalních čtenářů mi tady v diary zůstalo, ani kolik z nich má alespoň lehce zmapováno, co všechno se od roku 2006 muselo udát, abychom se s Frostem stali párem manželským. V podstatě už nemám nejmenší důvod nevěřit na Osud, byť k jeho naplnění vedou velmi spletité cestičky, a jsem nemálo ráda, že se nám v neuvěřitelně šibeniční lhůtě tří týdnů podařilo zorganizovat nádherně neformálně-pohodový sňatek. A dokonce – světe div se - bez koní (bílého chudáčka koníčka od transportu nevěsty zachránilo parné a dusné počasí), byť si rádoby středověká atmosféra Horního Hradu o podobnou vsuvku doslova říkala.
A ony vysněné elfské šaty jsem opravdu měla:-)
Svatební cestu jsme také naplánovali, ale jak bývalý terezínský koncentrák, tak i liberecká ZOO musejí počkat, až já budu mít čas.
Čas je úhlavním nepřítelem číslo jedna. V podstatě se má existence dělí na stíhání všeho, co jsem předtím nestihla, a v hloubi své černé duše doufám, že až budeme s Frostem bydlet spolu a ustane ono pendlování mezi „doma“ a „doma“, že se mi podaří čas ukočírovat natolik efektivně, abych se zvládla realizovat i literárně. Že mi ještě nějací čtenáři zbyli:-)
Pravdou je, že mezi koňmi mi je dobře, notabene když se s mým již zákonitým mužem vídáme sporadicky. Práce mě nesmírně baví, a co je na černých perlách extra milé, je fakt, že v návalech osamělosti (a že jich není málo) se jim můžete pověsit na krk, aniž by vás za to sežraly. Nejúžasnějším elementem pro boření slz do černé srsti je totiž Čurina, o níž Kibicka lakonicky prohlásila, že je úplně stejná cíťa jako já... Co tím chtěl autor říci?...:-)
Z jezdeckého hlediska si letošek raději pamatovat nebudu. Když pominu neuvěřitelnou sílu vůle „nevzdávej to a bojuj“, kdy jsem na hranici fyzických sil sháněla v osm večer náhradní dopravu, abych své jediné dva dny volna strávila na závodech v naprosto marné snaze uspět... Prostě všechno bylo od samého začátku špatně. Zima trvala půl roku, a když jsme konečně mohli začít jezdit, nastalo období dešťů a nebylo kde skákat. Závodit jsme začali až na konci června, tedy v půlce sezóny, a pak jsme se už jen plácali v extrémech počasí a marně se snažili odrazit od dna. Normální člověk by to nejspíš vzdal, ale doufání v alespoň jeden fakt dobrý výsledek vyústilo v poslední „vstanu z popela“, kdy jsme do vínku dostali fakt parádní počasí a podmínky na přípravu, aby dva dny před závody, na které jsme konečně byli skutečně perfektně připraveni, liják zdecimoval nejen povrch na závodech, ale především zbytky mých iluzí o spravedlnosti, a položil mě na úplné dno. A na poslední závody jsme vůbec nevyjeli, protože bílej si radši rozpáral nohu.
Ale asi to tak má být:-)
Nejhorší je, že má touha po zlepšování neúměrně narůstá, a čím víc ve mně bují chuť se někam jezdecky dostat, tím nulovější jsou možnosti. Ocitla jsem se v bludném kruhu, kdy kvůli cizím koním nestíhám svého, a kdy čas neúprosně redukuje můj velký sen o líbivém absolvování parkuru se dvěma hvězdami. Až sama sobě kladu otázku, jestli jsem ještě pořád dítě štěstěny anebo jestli jsem již post „klikaře“ definitivně vyčerpala, ale nechci se rouhat. Život je boj, a jak nejde o život, jde o prd.
A o tom celý rok 2013 byl. O plácání se v bahně, o nekonečném plahočení bez happyendů. Ale také o lásce a souznění a plánování budoucnosti, o budování a těšení se... Ono to tak asi nepůsobí, ale já jsem šťastná.
Takže tak.
draace
Všem, kteří mi pomáhali, tímto DĚKUJI, každé pomoci si nesmírně vážím.
Hlavně že jsme zdraví, na těle i duchu!:-)
