Asi nemusím podotýkat, kdo vyhrál. Objevila jsem v kapse papírové kapesníčky, nacpala si je "do hlavy", a pak už jsem jen nadávala, proč já kráva pitomá mám mobila v sedle na koni, proč nejsou na asfaltce vidět stopy, proč jsem vůbec jela ven, sakra práce. Bylo to svým způsobem velice zvláštní putování, protože jsem se belhala skrz město, kde bylo asi tisíc lidí. Nikdo si mne de facto nevšiml, ani té krve, a na otázku ohledně koně jen zírali.
Pomohla mi děcka, protože na nich se to nedalo přehlédnout:"Utíkal! Tudy a pak k obchoďáku!"
No není ten kůň naprosto debilní? Vede tu deset cest a on si zvolí tu přímo do centra. A to už jsem šílela strachy. Hrdlo se mi svíralo a pomalu si mi chtělo bulet, protože jsem rychleji nemohla, a kdo ví, jestli to zvíře pitomý nešlo zrovna přes zdejší nejrušnější a největší křižovatku. To se ví, že mi malá holčička ukázala směr přímo tam. Pomalu se o mne pokoušely mrákoty. V duchu jsem ho viděla, jak kůň letí přímo do tatrovky se dřevem, které speciálně tam rozhodně šedesátkou nejezdí.
Strašně jsem se bála tam jít. Živě jsem si dokázala představit tu spoušť na silnici, krev, čumily okolo... Přemítala jsem, jestli nejít okolo, ale co když se s ním minu? I když on už asi bude doma. Příchod na křižovatku mi působil menší srdeční kolaps, ale bylo tam všechno v pořádku, provoz normální, no alespoň něco. Jenže kde je ten zatracený kůň?
Další šok mi způsobila malá holka, protože právě s ní jsem mluvila před deseti minutami nahoře ve městě. Zuřivě šlapala na kole a ukazovala:"Paní, on prý běžel tam!!!"
Tak tomu říkám child-FBI v praxi. Naneštěstí si mého značně pošramoceného vzhledu všimla Aurora, kamarádka, a té jsem málem neunikla. Dalo mi práci nerozbrečet se a nasadit normální výraz:"...vždyť je všechno v pořádku, on mi zdrhnul... Krev? To nic není". Musela jsem jí sprostě zdrhnout, a pak už jsem opravdu neměla vůbec žádnou sílu.
Na Klondaik, kde koník bydlí, jsem se dobelhala. Kůň tam byl. Odsedlán, s rozklepanými nohami, s vypouleným pohledem, s nateklým břichem, se šlicem na zadní noze, s do hloubky strženým kaštánkem, na pravou přední trošku kulhal... Jakmile jsem si ho patřičně osahala a ohmatala, propukla jsem v brekot. Ta obrovská úleva, no muselo to ze mne ven. Pak jsem si teprve všimla, že je tam sestra, Jana i naše 14 dní staré hříbátko - no Jana neváhala a po prvním šoku mne okamžitě vyhnala k doktorovi, i se sestrou; že se mi prý o Bobánka postarají. Od koníka se mi vůbec nechtělo, ale zkuste odporovat Janě:o)
Na pohotovosti jsme se nakonec sešli, nejdřív já, o hodinu později jeden z těch dvou expertů, který chytil od koně plný zásah do hrudníku kopytem. Ze srážky si odnesl ruku rozlámanou úplně napadrť a snad i nějaká ta žebra, takže zbytek prázdnin strávil v nemocnici. Druhý řidič zůstal utajen a na mne bylo, jestli to nahlásím na policajtech. Zkusila jsem si matně představit, co bych asi dělala, kdyby po nárazu kůň vykopl o deset cenťáků výš, a rozbil by klukovi lebku. To by asi zavřeli mne, protože si nejsem jistá, jestli bych mu za těchto okolností vůbec poskytla první pomoc.
Že jsem to nakonec nenahlásila, mne dodnes štve. O rok později na půlnoční mši jsem potkala kamarádku, která se mi svěřila, že se pohádala do krve se svým klukem, prý kvůli mně. Frajer z bouračky si v hospodě vyléval srdíčko, jak nenávidí zkurvené koně, že jsou to mrchy a na jatka s nima. Kámoška se mne chudinka zastala, zatímco její přítel z typické "chlapské" solidarity sympatizoval s panem machrem, který by od minuty všechny koně postřílel, protože ty svině přece kopou. Ale že to byla v pořadí jeho třetí havárie na motorce, to nikdo neřešil.
A já? Měla jsem po sebevědomí definitivně, a koník pode mnou také. Celou tu dobu jsem ho držela hlasem a on mi v tu chvíli věřil - bohužel zbytečně. Jeho už z raného věku poškozený spěnkový kloub se postupně horšil a horšil, na polámané výrůstky nepomáhaly žádné léčebné kůry, ani MSM. Následky srážky zkrátily koníkův život na pouhých 8 let.
18. 8. 1999
Daja Swito