„Tak fajn, koníčku, pro dnešek padla,“ pomyslela jsem si a zahodila jsem otěže. Konečně jsem totiž nabyla dojmu, že mé milované zvíře už žádnou sprosťárnu v plánu nemá. Vinou vydatného dešti včera nebyl koník pod sedlem, takže s ním šili všichni čerti. Pro klid duše jsem na dnešek zvolila naši oblíbenou běhací trasu s příhodným označením Velká Verušická. Měří kolem 10 km a ve finále se zdolává kopec (dechovka), do kterého bych se já po svých škrábala určitě hodinu. A dnes jsme ho vyklusali dvakrát, abych měla jistotu, že domů půjdeme krokem, aniž bych musela přílišně brzdit. Můj koníček není zlý, ale s poslušností jsme tak trochu na vážkách, koneckonců jak jsem si ho vychovala, takového ho mám.
Na druhou stranu, dneska se mi jelo příjemně. Začátek sice neprobíhal až tak v mé režii, první kilometr kentru jsem se vezla jako špinavé prádlo. Ale jinak v pohodě, tedy až na motorku, která nás minula v protisměru před malou chvílí. Nějací dva kluci to prali na plný plyn na neuvěřitelně starém vehiklu, který nadělal kraválu a smradu, hrůza. Pro jistotu jsem jim uhnula z cesty a na okraji pole si koníček maličko panicky zatancoval, ale jinak v poho. Za půl hodiny budeme určitě doma.
Rozhodla jsem se jet kolem Kortusáku (rybník), hned vedle je totiž další super prudký kopeček. Proč drahouška v kroku ještě lehce neprotáhnout? Jen kdyby se nevracela ta zatracená motorka. Sakryš, to nemohli počkat? Vždyť nás míjeli, viděli nás, že tudy jedeme. Tohle mám fakt ráda...
Bohužel jsem neměla kam uhnout, vlevo příkrá stráň nahoru, samá skála a šutr na šutru, vpravo to samé, akorát že se sklonem dolů přímo do rybníka. Tedy jedna alternativa lepší jak druhá.
Cítila jsem, jak se koníček pode mnou napjal. Kdybych ho teď pobídla v naději, že kousek popoběhneme a že stihneme za zatáčkou uhnout hned do stoupačky v kopci, nejenže bych ho nezatočila, ale ani nezpomalila. A plným cvalem vlítnout na silnici do města... Tak to raději ne. Navíc koník ví, že tudy se jde domů, určitě by pospíchal a hnedle by bylo zaděláno na malér.
Nezbývalo mi nic jiného, než sedět a nedávat najevo jakýkoliv náznak strachu. Chlácholila jsem nervózního koně, který už sice maličko caploval, ale stále na volné otěži; mé vedení poctivě respektoval. Motorka rachotila a její zvuk se stále více a více přibližoval: no oni snad nehodlají brzdit, nebo co? Prásk; rána jako z filmu, a už jsem cítila, že tohle prostě nemůžu usedět. Ani přesně nevím, jestli jsme se ocitli přímo na zemi nebo snad kůň jen zakopnul a upadl na předek. Každopádně nás to hodilo dopředu. Chvilku jsem balancovala mezi ušima, ale jakmile se vyděšené zvíře odrazilo od země a začalo prudce vyhazovat, neměla jsem šanci se na něm udržet.
Odstředivá síla mne vymrštila ze sedla, už dlouho jsem si takhle nenamlátila. Přímo do hromady kamenů, na kus skály, odřená až za ušima. Zvedla jsem se ihned, i chodit mi relativně šlo. Jakmile jsem nabrala dech, začala jsem na oba řidiče řvát, pěkně od srdce a od plic, a to taková slova, která normálně z úst nevypustím, ale oba kluci mne evidentně nevnímali. Mrkla jsem, jestli žijí: jeden klečel, druhý se svíjel na zemi, motorce se otáčelo kolo, hotový americký film. Zkusila jsem se zeptat, jestli jsou celí. Jeden mávnul rukou a odsekl cosi v tom smyslu, že jsou dobrý, ať se o ně nestarám, tak jsem se na ně vykašlala. Beztak mne zajímalo jen jediné - kde je kůň.
Pak jsem si uvědomila, že se mi odněkud shora leje po obličeji krev. Že bych si strhla náušnici? Houby s octem, rozseknutá byla hlava, na kterou jsem s největší pravděpodobností dopadla. Že zrovna dneska nemám přilbu, sakra, zrovna já, která ji trapně nosím prakticky pořád, protože jsem slečna zásadová a na ježdění úplně blbá. To mi do ní muselo zrovna včera napršet? Jinak bych si vzala, jako pokaždé, ale když jsem si ji zmáčenou před ježděním pokusně nasadila na hlavu – humus.
No co teď? Mám jít k doktorovi, když už se za mnou táhne rudá stopa, nebo za koněm?