Pana kosa jsem zahlédla na silnici, třepotajícího se po srážce s kamionem. Vzlétl zhruba metr, ale manévr neustál a padl zpátky na silnici, takže jsem ho musela přejet já. A jak bych ze zásady nikdy nezastavila jinde než v práci anebo před barákem, tak jsem najednou uměla okamžitě dupnout na brzdu, vyběhnout z auta a podniknout životní běh na sto metrů a záhy zpět, již s kosem v ruce.
A to aniž by mi motor chcípl, aniž bych kohokoliv ohrozila a dokonce jsem nezapomněla odbrzdit ručku, při rozjíždění. Tolik adrenalinu, kvůli černé hromádce peří!:-)
Samozřejmě happy-end by k téhle silniční historce pasoval naprosto nejvíc, jenomže život není jenom happy end. Pan kos se pokusil o vzlétnutí i v momentě, kdy měl nad sebou mě v autě, a tak když jsem jej přinesla k veterinářce, bylo vše pouze otázkou času. Polámaný nebyl, ale vnitřně zraněný nejspíš ano, a jak mi posléze řekli v záchytné stanici, buď do tří dnů uhyne, nebo se z toho vylíže.
Trefili se přesně. Víc jsem pro něho udělat nemohla a naopak si kladu otázku, jestli by nebylo moudřejší nechat ho být někde v klidu umřít, než ho vozit po všech čertech.
Tak na shledanou v příštím životě, pane Kose!
