Pár slov před zahájením sezóny. V červnu!
Takový malý zázrak, dalo by se napsat, protože zahájit až v půlce sezóny se nám snad ještě nikdy nepodařilo. A zatímco v letech minulých se na různých patáliích podílely tradiční záležitosti typu „zdraví“ či „finance“, na letošku se rezolutně podepsalo počasí.
Zima trvající půl roku zbořila myšlenky o trénování v samotném základu, protože chtít po mně, abych vymrzlá po příjezdu z práce pospíchala jezdit (vymrznout ještě víc) bylo absurdní. Ještě první týden v dubnu teploty zvesela olizovaly nulu a sníh padal a padal, a tak jsme závody v Děpoltovicích odpískali dřív, než jsme začali smysluplněji trénovat. Dvakrát týdně se vytáhnout koně pod sedlo dařilo, ale nic víc než klusovky na dvou sjízdných trasách jsme z terénu nevymačkali, prostě nebylo kde. A než nutit koně cválat ve zmrazkách, to raději první oblastní závody a následné jarní military bez nás.
Dalšími v pořadí byly naplánované závody květnové, kterým však bohužel předcházely nemálo veselé a hravé příhody z natáčení, aneb kdo víc seřeže Fina. Můj bílej si totiž letošní pseudo-jaro vyžral do absolutního dna. Nejdříve jej do latě surově rovnal Amík a to tak, že jsem bílého musela na tři dny přestěhovat ke Klárce domů, aby se dal fyzicky i psychicky dohromady, a následný pokus včlenit do trojice koní čtvrtého (resp. čtvrtou) skončil neméně příšerným fiaskem, protože pak už Fina rubaly i kobyly. A rozhodně ne něžně, takže pojízdnost mého oře bílého spočívala v režii „půjde či nepůjde na něho položit sedlo“ (většinou nešlo, protože nejhlubší a nejbolestivější kousance měl jak jinak než na hřbetě).
A tak si bílý koník, jak jej láskyplně nazývá můj nastávající, střídavě léčil šeredné kousance a válel si bílé šunky, zatímco hnědý musel pracovat za oba, co se týče dětí. A čas letěl.
Když už se konečně stádo srovnalo a na mém koni šlo plné dva týdny v kuse pracovat alespoň v terénu, zahájilo útok počasí a proměnilo terén v rýžová pole a rašeliniště. Tedy přesně v to, v čem malý bílý a šmajdavý koník pracovat nesmí, a ocitli jsme se znovu v pozici „není kde jezdit“. Historicky poprvé jsme odpískali i milované jarní závody ve Stružné, a když se v bažinu postupně proměňovaly i pastviny, nezbylo než bílého znovu přestěhovat, aby měkké spěnky nenamáhal v blátě celodenně. Zajistila jsem mu pobyt u mě v práci a sláva, mohli jsme konečně začít s přípravou na závody, na zřejmě nejlepším povrchu široko daleko a v pevných nerozmáčených terénech.
Hnědý a bílý se tudíž na pár týdnů rozdělili, a protože z jízdárny nám velká voda nakonec přece jen něco málo nechala, podařilo se zaskákat i s Amíkem, byť jeho příprava probíhala především v terénu. Takže zítřejší závody pojímáme coby „jedeme si zaskákat na dobrém povrchu“, aby to příště mohlo být už naostro.
I když letos je fakt lepší neplánovat. Ono to nějak dopadne. A snad na závodech nebudeme první ani poslední, jejichž koně jsou pomalovaní jizvami od hlavy k patě (bílej) anebo pastevně březí (hnědej vypadá jako plemenná kobyla v druhém trimestru).
Hlavně že jsme zdraví, na těle i duchu:-)
draace
Organizace přepravy je také výborná: paní dopravkyně vyjede z okresu Plzeň-sever, prvního koně naloží v okrese Karlovy Vary, posléze pojede pro druhého do okresu Louny a poté se již kompletní sestava vydá do karlovarské oblasti.
Sportu zdar!:-)