Ano, vyjeli jsme.
Ale bez veselých příhod z natáčení se to samozřejmě neobešlo, což je plně v pořádku, protože letos to evidentně jinak nepůjde! :-)
Největší duševní šrapnel nám přivodil sraz traktorů (nebo něco na ten způsob), jehož šinoucí se kolona po okresních silničkách zapříčinila půlhodinové zpoždění paní dopravkyně. Což není úplně málo, pokud máte adepta hned v první soutěži a pokud nakládáte koně na dvou místech.
Vtipná byla i licence, která Amíkovi přišla poštou v pátek, tedy za minutu dvanáct, a naopak nevtipný byl fakt, že já neměla zapleteno. Prostě nebylo kdy, a tak jsme do parkuru nastoupili tak, jak mi matka koně příroda stvořila, tedy posázeného šrámy a s hřívou jako divoký koník Ryn.
Což není zrovna model, kterým se prezentuji, neb se již mnoho let držíme zásady „když už neukážeme výsledky, tak ať aspoň hezky vypadáme.“
Hnědej v sedle s Ivou dostali jasné ordre: přejít dokola v pravidelném cvalu, a protože sluníčko sílilo, tak s dodatkem „nehoň ho, má děsný pupek!“ A hnědej si kurz bez pohnutí ucha přeskákal a Iva si tak hezky za poslední překážkou zpomalila skoro až do klusu, neb se domnívala, že šli s jednou chybou. A kdyby ji hlasatelka neupozornila, že mají pokračovat v rozeskakování, nejspíš by čas běžel doteď. Takže obě kola sice čistě, ale pomalu, a s panděrem, na které jsem se fascinovaně chodila dívat, jestli se mi to nezdá (nezdálo).
I v případě bílého jsem měla v plánu „dokola a pravidelně“. Šetřit ho, když poslední tři týdny poctivě dřel. Akorát že bílej o pošetření evidentně nestál, a když v parkuru nahodil super turbo, trošku (trošku víc) mě jeho dravost zaskočila. Naštěstí jsem si kurz pamatovala dobře, protože v této rychlosti by se mi čísla na překážkách hledala špatně, a absenci ortopedických podkov jsem pocítila pouze v obratech na levou stranu. Akorát vytočit rozeskakování se mi nepovedlo, což nás shodilo až na čtvrté místo.
A což mně vyneslo výhru, protože jsem důmyslně vsadila modrou mašli proti Frostově zelené:-)
Druhou soutěž mi bílý náležitě osolil. Že se mu asi chce čurat, jsem poznala v momentě, kdy jsem potřebovala opracovat, a zatímco soupeři klusali a cválali a skákali, já s bílým chodila od rohu k rohu a zastavovala jsem, aby se vyčural. Postupně jsme obešli všechny a chvílemi to bylo na spadnutí, ale bez výsledku, takže jsem seskočila a odvedla ho mimo opracoviště.
Ale ani tam nečural, zrádce.
Odvedla jsem ho zcela mimo koně, i sedlo jsem povolila, ale opět nic. Stál, civěl na mě a posléze se natáhl pro trávu, a protože už nás volali na start, zvolila jsem metodu „buď to půjde, nebo vzdám“. Svým způsobem nám velmi pomohla předešlá jezdkyně, když pobořila žolíka, protože mého koně uspokojil pohled na čekajícího soupeře, a tak se přímo před věží rozhodčích rozcapil a začal čurat.
A čural a čural. A čural… A čural… Mezitím jezdkyně skočila opravku a nám zazvonili na start. A bílej stále čural. Nepřišlo mi košer ho rušit, takže jsem počkala na poslední kapku, abych se posléze pokusila stihnout limit, bohužel stylem „buď teď, nebo nikdy“. A zatímco soupeři záludně postavenou jedničku najížděli velmi precizně a na milimetry přesně, my ji riskli bez obstrukcí šikmo a stejně tak bez obstrukcí jsme ji rozstřelili na mikročástice:-)
Ale skákal, jako z praku. Přeletěl kurz bez zaváhání, zřejmě mu estrádní úleva odlehčila, a zbývalo honem vyřešit, jestli risknout 120 cm žolíka nebo se spokojit s oxerem, což je přesně ta situace, kterou bílí koníkové milují. Žolíka jsem riskla v poslední setině vteřiny, čímž jsem definitivně zpečetila svůj vůbec nejhorší výkon mého působení na parkurových kolbištích a mohli jsme jet domů:-)
Neděli jsme odpískali, pro začátek stačilo, a příště už snad plně připraveni a hlavně zapleteni, protože s hřívou v otěžích už já nikdy skákat nechci.
draace
Ale modrá dobrá.
Bude Milka:-)
