Bobánkovská vzpomínka: Májka 2000
Trklo mě to včera, v souvislosti s oslavami Máje, především s pálením čarodějnic. Já jsem totiž spoustu let neměla tušení, že něco takového existuje. Pojem „májka“ pro mě znamenal pouze onen vysoký oholený bílý kmen s pentlemi a zeleným věncem, kterých bývalo ve městě kolem šesti. Dnes už si májku může postavit kdekdo a kde chce, ale většinou se pouze rozdělává oheň, chlastá se a lízlé holky se hihňají, když se je podnapilí kluci snaží hodit do ohně.
Odmyslíme-li si maléry typu ohořelé obočí (popř. celý ksicht) a torzo lesa, jež lehl popelem, tradice jako taková je skvělá. Neamerická, přírodní, nevyumělkovaná, protože kromě zvýšené spotřeby krepového papíru se na téhle události obchodníci nepřiživí, ani kdyby chtěli. Maximálně doprodejem rozkvetlých větví, hahaha.... I když letos to s květy bylo napováženou, co se týče třešní. Kvetly od půlky dubna a pokud někde foukal vítr, jako třeba u nás, bylo najít rozkvetlou větev třešně uměním. Nicméně podařilo se, dokonce u mého oblíbeného stromu (ptáčnice), na jejíž úrodu se kromě mě těšívá i můj oblíbenec Pan Kos, který tam bydlí.
U májového ohně jsem několikrát byla (bez upálení:o). U Mihočky v Ostrově, s Hujerem na ranči Fortuna... A samozřejmě s Bobánkem. Pár let jsme týmově udržovali tradici: 30. dubna hurá do nedaleké vesničky sice jen s několika desítkami baráčků, ale s neúměrným počtem dětí, které se na Májku těšívaly i proto, že přijede „koníček“. Na jednu z Májek se opravdu nedá zapomenout...
Bobánek byl od rána samá srandička a samý vtípeček; jakože sedlo nikdy v životě neviděl, vyčištění nikdy v životě nezažil, zvednout nohy ani náhodou... A hned za vrátky HOOOP, až mi zachrastily všechny kosti v těle (chudáčkové zuby moje). Tudíž jsem z obavy o zdraví capartů jela do vesnice oklikou, aby se Bobeš vylítal. Netřeba podrobně rozebírat, kdo se po celou dobu "jen vezl" a kdo „měl navrch". Za normálních okolností v takovém horku můj oř budí dojem, že každou chvíli zdechne, ale tehdy zřejmě nastal den vyúčtování, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Závěrečné dva kilometry jsme s mou hlubokou úlevou absolvovali nefalšovaným krokem, že třeba barbarovi Bobanovi vychladne motor. Na hřišti už pobíhalo početné pole děcek, která zblýsknuvši nás začala řvát „hurá, koníček je tady!“, a to natolik hlasitě, že nás to málem odválo. Bobánek se majestátně zastavil, panovačně se rozhlédl a hned si cpal břicho trávou, zatímco mu pod břichem a mezi nohama skotačila drobotina. Pohled na mrňouse, kteří poctivě postupující ve frontě cpali koňskému mamutovi do tlamy jetel, mě nikterak neudivil. Bobánkových 690 kg dokázalo konzumovat nepřetržitě, do průkazu bych mu jakožto přední povahovou vlastnost uvedla "nenažraný". „U nás je lepší tráva, koníkuuu... pojď k nám“, prali se caparti o jeho přízeň, zatímco do mě domácí nalévali pivo. Vedro a dusno záhy vystřídala lehčí bouřka, tudíž jsem koně nastěhovala do zahrady, kde "jeho blaženost" nebyla ve vysoké trávě ani vidět. Moji maličkost usadili v kuchyni a pohostili řízky, salátem, bábovkou, dortem a samozřejmě pivem, takže když jsem po hodině a půl šla vozit děti, svítily mi oči. Na obličeji přišitý báječný úsměv... o potížích se stabilitou a chůzí kolem dokola raději nemluvě. Kůň se choval ohromně, tedy až na drobnou kolizi při střetu s fábory na májce (BUBÁK!!!). Nálet opravdové čarodějnice přešel bez mrknutí oka, přestože to vypadalo, že jí koště v ruce exploduje. Prostě perfektně vychovaný kůň. Věděl, že je středem pozornosti, až jsem koketovala s myšlenkou, že by třeba kolečka s dětičkama mohl chodit sám, ale představa, jak jdu domů pěšky... Raději ne.
Tudíž jsem v pivním opojení našlapala sto jarních kilometrů a vrásky mi působilo pouze počasí, protože to vypadalo na už pořádnou bouřku. S těžkým srdcem jsem se rozloučila, zbaštila narychlo buřta, vypila pivo a hajdy domů.
Vím, že jezdit na koni pod vlivem alkoholu se nesmí, což jsem Bobánkovi vychechtaně předříkávala. Kůň hezoučce laxně cválal a mé falešné árie rádoby zpěvu ignoroval, včetně "dirigování taktovky" (biče). V průběhu cesty na mě několikrát zavolala matka příroda a nemusím podotýkat, že nutkání tohoto typu nelze ošidit. Za normálních okolností jsem se snažívala sesedat a hlavně nasedat co nejméně, s ohledem na 180 cm KVH mého „drobečka“, jenomže po těch všech pivech... Nedalo se jinak.
Během druhé přestávky mi hajtra šlápla na nohu a zabořila mi ji asi metr hluboko, do čehosi neidentifikovatelného, mokrého a smradlavého. Kůň se tvářil, že nechápe, když jsem mu to nevybíravými výrazy vyčetla, ale defekt na mé lehce zploštělé čvachtající botasce mi nebránil pokračovat v jízdě, tedy alespoň než na mě opět přišla potřeba. Tentokrát jsem si ale dala pozor a zabořila jsem pozadí do křoví s odstupem od koňových kopyt. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se tam neschovávám sama. Onen moment s několika promile v krvi bych Vám přála vidět:o) Těžko říct, kdo se vyděsil víc, jestli ten divočák při pohledu na mou holou upalující zadnici anebo já, která "s větrem v zádech" (spíš v zadku) uháněla tempem, jež vídávám pouze v TV. Po absolvování krátkého crossu přes oranici, suchý příkop a malou vodu, mi došlo, že jsem tam zapomněla koně...
Hrklo ve mně. V tom samém zlomku sekundy jsem se zastavila a prásk: prudký náraz zezadu, a už jsem ležela v bahně. Před očima mi proběhl celý život (hahaha), a když jsem se vystrašeně odvážila zvednout čumák z hlíny, stál nade mnou můj kůň. A jak byl v daný moment neuvěřitelně vysoký...óóh... No, v té chvíli jsem ho milovala. On celou dobu ťapal za mnou! Okamžitě jsem mu odpustila veškeré prohřešky, akorát že zbytečně, protože drahoušek usoudil, že tohle ho fakt nebaví, a kráčel pryč, rovnou za nosem domů.
Od tohoto okamžiku vše probíhalo v režii mého koně. Samozřejmě nepočkal, ani náhodou. Jakmile jsem se náznakem přiblížila do jeho osobní zóny, hned zrychlil, dokud si nebyl jist, že mu nestíhám. Zkoušela jsem ho prosit, nalákat ho... ale marně. Poslední kilometr už jsem zoufale vymýšlela nadávky, od zrzavých paskvilů až po nevděčné darmožrouty, a v této poklidné konverzaci jsme dorazili do města, herka s nezájmem, já s čvachtající botou a udýchaná od nepřetržitého nadávání. Míjeli jsme zapálené ohně, i ohromené zahrádkáře, kteří se hlasitě podivovali nad faktem, že i kůň se dá venčit. Pár stovek metrů před stájemi se zvíře zastavilo, protože si o mě potřebovalo podrbat hlavu, takže jsem mohla nasednout, a v návalu štěstí a radosti, že jedu!, se spustil neskutečný liják. Proč bych se měla navracet triumfálně, že?
Dorazila jsem s písní na rtech: prší, prší, jen se leje, kam koníčku pojedeme... Raději nevědět, hahaha:o)
Daja Swito
Vzpomínací.
