Nikdy v životě jsem neměla větší chuť se na to vykašlat, než právě dnes ráno!
Proč si ničit duševní i fyzické zdraví a ještě k tomu dobrovolně? :-)
Nastík, Soňa, auto i vlek dorazili v pořádku a dokonce s předstihem, což nás nemálo potěšilo.
Mnohem méně nás však potěšili hnědý s bílým, kteří v sílícím parnu usoudili, že dnes se jim nikam cestovat nechce, a to synchronizovaně, což mě mělo varovat předem. Hnědý sice do vleku nastoupil, ale záhy to přehodnotil a to způsobem, který lehce zdemoloval Ivu. A zde jsem se dopustila zásadní chyby já, protože jsem měla důsledně trvat na opakování. Jenomže mně přišlo jednodušší o nastoupení požádat bílého, akorát že ten se rozhodl podpořit v názoru hnědého a že také nepojede a šmytec.
Oni dva, kteří pravidelně cestují už mnoho let, prostě hodili protest, a co hůř, já jsem ve vší své unavenosti a fyzickém vyčerpání z práce a rovněž z čiré pohodlnosti sáhla po metodě, kterou praktikuje Monika. A to byla zásadní chyba! Stejně jako jí mi ruply nervy, takže jsem po sto desátém pokusu naložit oběma nalískala (po lidech se prostě nešlape) a že zůstáváme doma, protože já už nemůžu.
Koně mi z ruky sebrali, uklidili mě opodál, a za chlácholení, že nemám propadat panice, otevřeli vlek i vepředu a hnědá a bílá svině bez mrknutí oka nastoupily a ani nedutaly.
Chtělo se mi je místo na závody odvézt jatka, protože ta jsou kousek a nic by to nestálo, ale že prý radši na ty závody (říkala Iva).
Nastalo rozdělení týmu, protože já jsem pickupem vezla do Děpoltovic i krmení na dva dny, a cestou do KV jsem si pobrečela, jakože už hodně. To je taková ta chvíle, kdy si už-už hrabete na fyzické dno, ale kdy se stejně z prachu a popela zvednete, aspoň z čiré kolegiality, když už ne kvůli zdravému rozumu, protože normální člověk by po dvanácti dnech v práci šel odpočívat, nikoliv na dvoudenní závody.
A že jsme se na to skutečně měli vykašlat hned ráno, se ukazovalo v plné polní celý den.
Hnědému a jeho HS problémům horké počasí nesedlo, což se dalo čekat. Na sluníčku se mu špatně pracovalo i v masce a v hale to nebylo o nic lepší, protože tam pro změnu vládlo extrémní dusno, ale i tak v první soutěži s Ivou dokázali přejít čistě základní kolo i rozeskakování, byť bez umístění.
O kurzu dalšího parkuru, v němž jsme startovaly obě, jsem prohlásila, že stavitel se asi „spletl“, což jsem během soutěže změnila na „zbláznil“. V podstatě nemám nic proti zvýšení náročnosti, ale v případě parkurů nižších než „L“ mi přijde fakt ujeté vymýšlet distance, do kterých se nevejde žádný kůň, a obraty, které patří do hvězdičkových kategorií. Hnědý s Ivou sice byli stateční, ale mezi dvojici, která z třicítky soutěžících jediná měla čisté konto, se nedostali. A jestli čekáte, že jediné kompletně čisté konto bylo právě moje, tak čekáte marně:)
A přitom mohlo být, protože kritická místa, na kterých padala bidla nejvíc, jsem si ošéfovala, a místo toho se nám stala osudnou nevinně vypadající distance a to ještě navíc zásluhou Moniky. Právě Monika mi během sledování záznamů minulých závodů vytknula „Teta! Jsi strašně předkloněná! Což tolik nevadí, když se cválá mezi skoky, ale když budeš najíždět na skok, tak MUSÍŠ sednout na prdel! Protože takhle mu zbytečně zatěžuješ předek!“
A tak jsem si na tu prdel sedla, akorát že v distanci o čtyřech cvalových, pěkně při posledním cvalovém skoku. A jelikož to vzdálenostně nevycházelo (záměr stavitele), bílej situaci vyhodnotil coby „zasedla = žere Finy = brzdím“ a historicky poprvé mi to zapíchl před skokem.
A prásk, oxer se rozsypal jako domeček z karet a já se za významného přispění akcelerace ocitla na krku, místo v sedle, a když bílej od hlasitě padajících bidel odskočil a vzal roha, byla jsem chvilku smířená s faktem, že kolbiště opustím mezi jeho ušima (naštěstí stejně rychle zpomalil a nechal se uchlácholit, že ho opravdu nic nesežere).
Zbytek parkuru pohoda, na dvou místech šlo nahodit turbo, a byť jsme za štyc a čas nafasovali trestné, docela dlouho jsme byli na pátém místě, protože bidla v této soutěži lítala velmi intenzivně. A nakonec jsme v celkovém pořadí skončili za sebou, s hnědým, což bylo vtipné.
Druhou moji soutěž jsem pojmenovala „pomsta stavitelova“. Už během prohlídky jsem určité úseky nepobírala, protože kurz působil dojmem, že stavitel do sebe kopl lahev rumu, zvesela si vrávoral, cestou si stavěl překážky a ještě u toho několikrát zabloudil a musel se vracet. Nejvíc jsem byla dojatá nad oxerem postaveným směrem k hale, kdy na jeho překonání bylo nutné najet těsně k východu, což koně automaticky svádělo k myšlence „hurá, jdeme ven“ a posléze z obratu na tři cvalové se odrazit, pokud chtěl startující najet aspoň trošku rovně.
Frostovu poznámku, že třeba mašle bude, jsem okomentovala prohlášením, že budu ráda, když tuhle smyčkovitost přejdeme čistě. Což se nakonec nepovedlo, protože bidlo spadlo jak jinak než z úplně poslední překážky! :-)
A Frost zajásal, protože jeho dnešní skóre bylo výhra čtyř piv a že prý se už těší na zítřek.
Já to totiž říkala hned ráno, že jsme nikam neměli jet!
draace
Musím mého oře naučit pít z napáječky, protože instalace závěsného vědra do boxu s napáječkou, v něm se s něčím takovým nepočítá, byla opravdu dle vzorce AJETO.
Jinak i ubytování pro koně jsme sháněli za minutu dvanáct a kvůli nám ochotná majitelka areálu přestěhovala poníky, za což děkujeme!
Slečny fotily přímo v kolbišti a že prý chtějí úsměv, tak ho dostaly:-)
