Ještě než jsem odjela do práce, u nás zazvonila paní pošťačka se třemi krabicemi, aneb zásilka svatebních koláčků z Moravy, které za velmi dramatických podmínek upekla Monika (velmi děkujeme celé rodině, která musela místo zevlování vyrábět koláčky). Ale já to říkám pořád, že bez pořádného adrenalinu by nebylo o čem vyprávět.
Stejně tak už padl definitivní verdikt týkající se bílého koníka. Na jednu stranu je fakt, že nechat se přivézt na hrad v sedle bílého koně, notabene vlastního, by bylo z hlediska atmosféry naprosto fantastické, o tom žádný pochyb. Na druhou stranu by bylo nutné zaměstnat další dva lidi, tedy dopravce a ošku, což by se citelně prodražilo, a co hlavně - má být vedro, dusno, slunečno, což znamená mouchy, a také plivance zelených slin, otírání se zpocené srsti o svatební šaty a především hysterie, že je tam chudáček koníček sám a opuštěn (bez Amíka). A hlavně bych ho cizím nesvěřila, čímž by o svatební party přišla Iva, a co si budeme povídat, chci je mít na svatbě hezky všechny: Ivu, Klárku, Verču i Nikču. Banda, se kterou to koňsky táhneme už pěkných pár let a se kterými jsem zažívala nejlepší pařící akce:-)
A svědkyně nevěsty?
Přála jsem si mou jedinou a navždy zákonitou manželku, protože kdo jiný by se této role mohl chopit lépe? Bohužel manželka se s předstihem omluvila (její důvody naprosto chápu a respektuji) a tak jsem funkci svědka hodila na mou mj-dceru, že když už je tedy mj-dcera, ať si to pořádně vyžere. Přijala to:-)
Takže já se klidně můžu vdát a bílý koník si může oddychnout, v sobotu ho žádné harakiri nečeká.
A šaty? K dispozici mám dvoje a oboje přišly od mých věrných (doufám) čtenářek. Jedny mi padnou jako ulité, druhé jsou šité na zcela jinou postavu a na mou bez razantnějších zásahů upravit nejdou.
Takže si prostě musím vzít ty druhé:-)
draace
K mému velkému překvapení asi přijedou všichni, které jsem pozvala.
Dokonce i ti, kterým jsem dala vědět v šibeniční lhůtě:-)
