Vzpomínka na Jezdecký den, na který se zapomenout nedá:o)
Přenesme se o pár let zpátky: Bobánkovy první závody. Zní to honosně, že ano?
O účasti na jeho vůbec první soutěži se rozhodlo dva dny před jejím termínem. Holky z Klondaiku (tam jsem měla Bobánka ustájeného), zatoužily okusit atmosféru nefalšované distanční jízdy: jen tak pro hezký pocit. Já jet nechtěla. Kůň nijak výrazně nepracoval, následky brzkého a hodně tvrdého jara se promítly i na kopytech. Pár dní před Jezdeckým dnem se u mě zastavila Vitana, jestli bych jim prý nepůjčila koně, protože jim jeden chybí.
Vůbec se mi ten nápad nelíbil. Tvrdý povrch pro koně s hmotností 690 kg... A najednou distančka na 20 km? Nicméně Vitana je obdarována přesvědčovacími schopnostmi, takže mě ukecala, ovšem s podmínkou „když bude měkko“.
Světe div se, ono fakt lilo (no alespoň se ví, kdo vlastně za veškeré pršivé počasí nese odpovědnost:o). Bobánka měla jet Iva, Šárka si chystala Gáju a Pavlína Vikouška. Iva si Bobánka zapůjčila už v pátek, a v neděli ráno jsem zamířila se podívat, jak se holky chystají. Přesně dle stylu jejich famílie: bylo skoro osm, přihlášky se uzavíraly v 9.00 h (místo činu 3 km daleko). Koně špinaví, holky taky, no jako vždycky se všechno honilo na poslední chvíli.
(tzv. předstartovní momentka:o)
Přesně v 8.00 hod přivezla Vitana změnu. Majitel Vikouška se rozmyslel, že svého koně do jízdy nepustí. Tím pádem nastala totožná situace jako před několika dny. Málo koní, takže Vitana bleskově přeorganizovala akci. Vyslala Ivu pro Lucida (8 km), a ať oba jedou rovnou na přihlášení, že se tam sejdeme. Tím pádem Pavlína vyfasovala Gáju a Šárka že si pak přesedne na Lucida. Aby těch patálií v chaotické přípravě náhodou nebylo málo, svištěli jsme autem pro Lucidův pas (aby ho veterináři vůbec pustili na start) a hlavně sehnat pro Pavlínu přilbu. Pavlíně jsem půjčila i kožené jezdecké boty po dědovi (vojenské:o), bílé rajtky i sako. Holky trvaly na tom, že distančku pojedou v jezdeckém úboru, aby jim to prý slušelo. Mou přilbu a chapsy už měla zabrané Šárka, takže na Ivu z mých věcí zbyl jen ten kůň…:o)
Bude to znít neuvěřitelně, ale stihly to, včetně veterinární přejímky. Holky se poté odebraly na instruktáž, zatímco já jsem si Bobánka šperkovala (jedna z mých úchylek – neupravený kůň prostě na soutěže nepatří). Půl hodiny před startem už naše „reprezentantky“ chytal amok, a ani počasí natěšeným holkám nepřálo. Bezprostředně po zahájení distanční jízdy se spustil zlý a dravý déšť, který zotročoval závodníky během celé soutěže. Holky se určitě navzájem proklínaly, čí byl tohle sakra nápad, Bobánek tradičně vyváděl kvůli deštníkům, veselo jako na starém bělidle. Kolik startovalo koní přesně nevím, nejvyšší číslo naší ekipy nesla Šárka (19), ale společně holky nestartovaly: byly rozhozeny do třech lotů, takže každá jela na vlastní pěst.
První se z tratě vrátila Iva, durch promoklá. Nebylo třeba koně chladit, závěrečnou kontrolou prošli s Bobánkem bez problémů, tedy až na malý nepatrný detail: Iva absolvovala soutěž BEZ HODINEK. Málem jsem lehla smíchy. Chápete to? Distanční jízdy jsou přísně limitované, je stanoveno přesné časové rozmezí, kdy projet cílem (ani moc brzy, ale ani moc pozdě). Ona prostě vsadila na odvážnou metodu pokusu a odhadu, zatímco ostatní si hlídali každou vteřinu. Sekla se prý asi „jen“ o deset minut, bo se domnívala, že je v cíli příliš brzy, a pár trestných bodů tudíž posbírala. Ale prý v pohodě, nějakých 20 kiláků měl Bobánek na praku.
A že by docela ráda věděla, kde je Šárka, protože ta už měla být půl hodiny v cíli.
To už distanční jízda nabírala zajímavých obrátek. O Šárce nikdo nic nevěděl, a abychom si akci opravdu užili, nedorazila v časovém termínu ani naše Pavlína. V závěru, při sečítání zbloudivších i nezbloudivších účastníků, chyběli už jen koně dva: samozřejmě ti naši.
Pavlína nakonec cíle dosáhla, ale až po třech hodinách. V životě jsem neviděla více zmoklého, zmrzlého a zničeného člověka, ještě dneska "kouše", když slyší slovo „distance“. Zabalili jsme ji po uši do koňských dek a ona nám stručně vyložila, že Gája prostě odmítla spolupracovat (dodnes nevíme, co vlastně kladrubačce přelítlo přes klabonos). Aktivní spolupráci vyvíjela zhruba do tři čtvrtě tratě, ale dál ani ťuk. Zadřela se, Pavlína musela slézt, a v těch vysokých kožených vojenských jezdeckých botách, tuhých jako kámen a plných vody (pořád lilo a lilo), musela šlapat čtyři kilometry před kobylou. Chuděra pomalu brečela. A po Šárce ani vidu ani slechu.
Jistě si dovedete představit, jak nám bylo ouzko. Šárka nikde, neobjevila se ani na slavnostním zakončení dne. To už se šeptalo, že jsou nějací ztracenci, a do terénu byla vyslána hlídka. Nás ani netěšilo, že Bobánek s Ivou získali bramborovou medaili, takže vcelku obdivuhodný výsledek, bereme-li v potaz poněkud roztržitější výkon jezdkyně (resp. její účast bez hodinek:o).
Iva po skončení ceremoniálu Bobánka osedlala a mastila hledat Šárku s Lucidem. Pavlína se zničeně se vyškrábala na Gáju, já na své kolo, a s ohromným batohem na zádech a promočená až na kost jsem se ploužila domů. Zima jako v ruském filmu! Bobánka jsem už neřešila, předpokládala jsem, že o něho bude postaráno. Jak naivní... No mohli mu do malého spodního výběhu donést aspoň malý kýbl vody, ne ho tam naprázdno odstavit a "počkej si na majitelku"... Prý že ráno akutně spěchali s Gájou zpátky (jak mi bylo záhy vysvětleno).
