kapitola II.
Kdo nepadá, nejezdí
Volně navazuji na odstartovaný pseudoseriál, a to kapitolou, která se ke koním úzce váže: ježdění. Ježdění na koni je v laické veřejnosti důvodem, proč koně vlastnit. K čemu jinému koně, než k rajtování? Není nějakej malej, ten kůň? Aha, hříbě... A k čemu ho máš, když na tom ještě nepůjde jezdit? Laická veřejnost zřejmě trpí utkvělou představou, že kůň se narodí již hotový a přichystaný k ježdění, a jakmile přestane svým účelům sloužit, je rozebrán do šrotu.
Vraťme se však k pádům a ke karambolům obecně. Pakliže se rozhodnete naučit se jezdit na koni, počítejte s faktem, že čím dřív, tím líp. Ježdění na koni nenabízí kurz „kterak padat“, protože tyto situace jsou, byly a vždy budou souhrnem náhod a fyzikálních veličin, tedy že čím hůř pád vypadá, tím méně se poškodíte, a pokud nepadáte vůbec, vzbudíte podezření. Mezi koňařskou komunitou koluje rčení, že pro získání postu „jezdec“ je třeba se ze hřbetu koně zřítit sedmkrát, ale ve vlastním zájmu toto „pravidlo“ dodržujte s rezervou.
Fakt, že kůň je zvíře s vlastní formou myšlení a bez nutnosti zbožňovat a respektovat člověka, se nejhůře vysvětluje maminkám, především těm lehce hysterickým a silně starostlivým. Rády by, aby jejich dítě jezdilo na koni, protože dítě miluje koně a má pokojíček polepený plakáty a Ježíškovi píše o koně již od útlého věku. Což o to, určité dispozice jsou u dítěte patrné, ale s dodatkem „já ho sem přihlásím, protože by mi jinak nedalo pokoj, ale hlavně ať se mu nic nestane“, už se rýsují problémy, protože rizika u koní jdou pouze eliminovat, nikoliv odstranit.
A zde naprosto suverénně platí zákony pana Murphyho, z nichž jsem si některá dovolila vypsat.
Pravidlo číslo jedna: zásadně padají dětičky těch nejvíce starostlivých a bojácných rodičů.
Pravidlo číslo dvě: pravidlo číslo jedna je nepřímo úměrné souvislosti se stupněm pádu, takže čím hodnější kůň, tím horší karambol.
Pravidlo číslo tři: dětem, jež jsou naopak z doma zvyklé lautr na všechno, se nestane nic, ani kdyby byly posazeny na hřebce čerstvě staženého z rodea.
Pravidlo číslo čtyři: rodičům nelze vysvětlit, že z koně padají nejen děti jejich, ale i potomci trenérky, ale že to opravdu nejde načasovat tak, aby u takových situacích byli přítomni a mohli si tento fakt osobně ověřit.
Pravidlo číslo pět: zlomený prst po šlápnutí kopytem je vždycky na dítěti, které spadá do kategorie uvedené v pravidle číslo jedna. Naopak děti ostatních skupin vyváznou se zčernalým nehtem, eventuelně s obtiskem podkovy na tenisce.
Pravidlo číslo šest: čím vehementněji prohlašujete, že daný kůň je dneska hodnější, tím horší bude kotrmelec z jeho hřbetu dolů.
Pravidlo číslo sedm: kůň, který nikdy nekousl a nikdy nekopl a nikdy nikoho neshodil, to ve svém jediném pokusu v životě spáchá na dítěti, které tradičně spadá do kategorie jedna.
Pravidlo číslo osm: Větu „nějak to dopadne“ je třeba kombinovat s „jak pro koho“. U dětí z kategorie jedna si můžete být jisti dodatkem „dopadne tvrdě“.
Pravidlo číslo devět: Větu „no vidíš, jak suprově jsi to dneska zvládla, jsi šikovná“ zásadně používejte, až když jsou koně odsedláváni, nikoliv příslovečných pár metrů před stájí.
Pravidlo číslo deset: máte-li ve svém kolektivu draace, které řekne „a co když....“, okamžitě všechny děti sundejte z koní a chraňte je svými těly.... hahaha...:o)))
Daja Swito
koňoSibyla... muhehe:o)
Móňa & Bona Fide
Móňa tehdy těhotná, Bona Fide obsednutá.
Muhehe.
