Zcela netradičně si dovolím první odstavec věnovat, a zde vás bude čekat skutečné, téměř a šokující překvapení… dopravě. Ano, správně, dopravě! Protože co jiného může účastníka vytrhnout z letargie než právě doprava na závody?
Tahle konkrétní doprava totiž byla zamluvená s předstihem, a když se během dvou týdnů dopravci nic destruktivního nepřihodilo, pojali jsme podezření, že se něco chystá, a to naprosto oprávněně.
Odjezd do Stružné byl naplánovaný na půl devátou, takže když ve čtvrt na devět volala dopravkyně, že bude mít asi zpoždění, protože nemůže najít techničák od vleku, nepřekvapilo nás to. Nepřekvapilo nás, ani když nakonec odjela bez něj, a když jsme se před desátou blížili ke Stružné, telefonovala jsem mému zákonitému, jestli by byl tak laskav a přihlásil nás, že teprve jedeme a že už tam skoro jsme. A výraz „skoro jsme“ byl naprosto na místě, protože paní dopravkyně naprosto ukázkově minula odbočku do Stružné (oprava mostu z místních komunikací vyrobila spleť bludišť) a tak se nám příjezd protáhl o dalších deset minut.
Zde bych ráda podotkla, že první soutěž, ve které startoval Amík s Ivou, začínala v deset hodin, takže na vyložení, osedlání a opracování měli zhruba patnáct minut čistého času, ovšem za předpokladu, že se mně podaří na věži rozhodčích Ivu propašovat až na samý konec startovní listiny.
A to sebou neslo hned několik zádrhelů.
Předně zjištění, že na startovní listině první soutěže jsem objevila i sebe, přestože v přihláškách stálo černé na bílém, že Iva s Amíkem pojedou jedničku a dvojku, zatímco já s Finem trojku a čtyřku. Skutečnost, že evidentně nejsem jediný číselný debil na světě, mě v dané situaci úplně nepotěšila. Oba naše koně jsem přihlašovala individuálně, aby bílý startoval v začátku obou svých soutěží a hnědý naopak mezi posledními, protože malý a drobný bílý potřebuje kolbiště co nejméně rozryté, zatímco hnědému svědčí co nejdelší opracování.
A tak jsem bojovala, o své místo na planetě Zemi. Ivu s Amíkem přesunout na konec soutěže, aby vůbec stihli startovat, sebe s Finem do soutěží tři a čtyři, s prosbou o umístění pokud možno co nejvíc dopředu, protože jak už to před závody bývá, týden v kuse vytrvale pršelo a bílému se v podmáčených sračkách skáče špatně.
Iva mezitím trhla světový rekord v přípravě, kurz se naučila za plotem a naprosto nepochopitelně se porvala o mašli, kterou nakonec opravdu získala. A kdyby jen jednu, protože úspěšnost završila i v druhé soutěži a Frosta místo piva čekala gratulace k mašlím dvěma.
Ale ani Frost ze závodů neodešel s prázdnou, co se týče piv. Rozčvachtaným povrchem kolbiště sice komicky projely brány, ale louže a bažiny setrvaly, načež pořadatel usoudil, že další úprava je zbytečná. A hádejte, kolikátý bílý koník startoval ve čtvrté soutěži? Ano, správně, úplně poslední, takže v oranici po zhruba stovce koní, tedy přesně tak, jak jsem nechtěla. A vše jen proto, že zpracovatel místních přihlášek neumí počítat od jedné do čtyř.
Chyba v prvním Finově parkuru mě nemrzela, protože on se fakt snažil, i náznaky turba byly. A za co jsem mu nesmírně vděčná, je skutečnost, že ani jednou nezneužil mé fyzické indispozice, protože do Stružné jsem vyrazila s natrženým zádovým svalem a platíčkem brufenů. Především doskoky oxerů jsem si vyloženě užívala, ono najít nebolestivou polohu na skákajícím koni je docela kumšt, ale když s tím jde týden kydat, proč by nemělo jít s tím i závodit?:-)
Od druhé Finovy soutěže jsem neočekávala zhola nic, a že když to v těch sračkách nepůjde, že si opatrně zvednu ruku, aby z toho nebylo „au“, a za mohutného davového potlesku opustím bojiště. Bílý se však úkolu zhostil naprosto zodpovědně, a byť se to fackovalo se zákony gravitace a já se v sedle držela více méně silou vůle, cválal si pro čisté první kolo. A mystifikoval i komisaře, takže když mi to před posledním oxerem nekompromisně zapíchl (což mu naprosto nemám za zlé), způsobil na věži rozhodčích zmatek a omylem nám zazvonili.
A zatímco sbor komisařů na věži řešil, co teď s tím, nasměrovala jsem bílého ven z parkuru, v domnění, že jsem asi skočila něco, co jsem skočit neměla a jsem tudíž vyloučena (což by koneckonců nebylo poprvé, že ano).
Budiž, chybička se vloudí, jenomže se zazvoněním mi měli stopnout i čas. A to se nestalo, takže vteřiny naskakovaly, a když jsem byla u východu, na mě teprve paní hlasatelka zavolala, že můžu pokračovat. A v tu chvíli jsem měla zvednout ruku a neslušná slova si nechat pro sebe, místo dokončení, protože jestli jsem si myslela, že alespoň pár bodů si za jednu chybu připíšu, krutě jsem se zmýlila. Trestných mi totiž kvůli nezastavené časomíře naběhlo jedenáct, za což se jaksi už body v oblastní soutěži neudílí.
A také budu muset manželovi mému pořídit kameru, neboť jeho vášeň v pořizování videí již nelze přehlédnout:-)
draace
Jsem přesvědčená, že letos si na mě počasí zasedlo.
Takže je dost možné, že příští týden začne sněžit:-)
Video pořízené z věže rozhodčích:
