Den ode dne ve mně sílí neodbytný pocit, že počasí je letos precizně naprogramované, aby v samém základu likvidovalo veškeré naše snažení. Protože jestli před Stružnou lilo jako z konve, tak pro meteorologický jev konaný před závody ve Staré Roli již nemám kategorii (pakliže chci setrvat v nevulgárním projevu).
Vlastně je dobře, že jsem na závody přijela až po obědě. Hnědý s bílým se do Staré Role přesunuli s Ivou, zatímco já jsem se za vydatné pomoci manžela postarala o koně v práci, s tím, že všechno uděláme dopoledne, já si pak odskočím zazávodit, a večer koně akorát zavřeme a nakrmíme.
Tohle může vymyslet opravdu jen totální debil anebo masochista. Sice jsem všechno perfektně stihla, ale fyzicky jsem byla zralá na týdenní ozdravný pobyt u Balatonu, nikoliv na sportovní výkon, a když jsme se přiřítili do Role a naskytl se nám pohled na kolbiště, chtělo se mi jít se utopit. A ani bych nemusela jít daleko, protože vody všude bylo požehnaně.
Co mě však konsternovalo ze všeho nejvíc, byla Iva, která v Roli strávila celý den (dopravkyně je ráno přivezla a odjela si na jiný kšeft) a která začala sedlat čtvrt hodiny před začátkem své soutěže. A která po obklusání zjistila, že nestartuje osmá, nýbrž třetí a že už si skočit „asi“ nestihne, protože už hlásí její jméno. Občas mám dojem, že čím déle se na závody jezdí, tím hůř se kolektiv kočíruje, a když se Iva naprosto bezostyšně těsně před startem přímo z kolbiště zeptala, jak je rozeskakování, bylo jasné, že uvidíme zcela jistě její životní výkon.
A také že ano. Neopracovaný Amík se chopil režie nekompromisně a předvedl něco na způsob „kulový blesk“, plynule přecházející v „hledáme překážku číslo šest a nemůžeme ji najít“. A jelikož ji hledali velmi osobitě, smiřovala jsem se v duchu s možností, že ji třeba budou hledat dalších deset minut ne proto, že ji Iva nevidí, ale protože hnědý nejde zastavit.
Naštěstí šlo o mylnou domněnku, neboť šestka byla nalezena a rozeskakování dokončeno.
Do další soutěže nastoupili hnědý a bílý proti sobě, a to v bitvě o mrkev. Před parkurem totiž oba čtyřnohé navštívila Klára (tchyně) a v rámci audience předala i úplatky, a jelikož mrkví byl lichý počet a Frostovi se nechtělo tu poslední půlit, nabídl ji coby výhru v rámci soupeření a přesně tak se stalo.
První se na start statečně postavil bílý, jemuž konečně (po nějakých sto osmdesáti letech) postavil někdo parkur na míru. Nedivme se, vždyť povrch byl v tak katastrofickém stavu, že stavitelé moc možností neměli, a tak vyrukovali s kurzem, kdy se vesele točilo doprava, a když už se muselo doleva, tak jen sporadicky. Hnát bílého stůj co stůj v těch sračkách se mi nechtělo, takže jsme si to tak zlehka přeskákali a v rozeskakování jsme si střihli líbivý obrat, protože doprava se obraty střihají hezky, aby nás pak nás o 0,04 vteřiny porazili Amík s Ivou, která naopak nasadila tempo „plnou parou vpřed“ a „nic nás nezastaví“:-)
A tak mrkev vyhrál Amík. A mně se naskytla naprosto dokonalá scéna, kdy Frost výherci mrkev předával, natáčel jej při tom a děsně se divil, že kůň do sebe výhru podivně souká (říká se tomu „tajemství podpínacího řemínku:-)“.
Z čiré zvědavosti jsem si byla prohlédnout kurz další soutěže, načež jsem z ní bílého s pocitem dobře odvedené práce odhlásila a mohli jsme vyrazit, Iva s koňmi domů, já zpátky do práce.
A s pocitem, že letos na to už asi kašleme.
draace
Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí.
Manželka říkává, že co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu, takže bych to s ním kašláním až tak dramaticky neviděla. Asi:-)